Chtěl jsem o ní původně psát před Vánocemi, ale cukl jsem: ještě by si to bezradní jedinci vyložili jako tip na dárek. Před Silvestrem ale obavy nemám. Leda že by po ní někdo sáhl coby po zdroji peprné popůlnoční zábavy.

Jde o knižní prvotinu Petry Paroubkové „V botičkách od Diora“. Netěšte se ale na recenzi, pouze na pár postřehů. Dílko jsem si ostentativně nekoupil a nečetl. Vystačil jsem si z četnými ukázkami, jež se v médiích staly součástí fikané PR kampaně, a zběžným listováním ve svém oblíbeném knihkupectví.

Podle znalců je prý kniha po jazykové stránce odbytá. Já hlavně vycítil rukopis známý z novinových článků a internetových blogů, rukopis Jiřího Paroubka. Ale nechci čiperným manželům křivdit, třeba jen paní Petra načuchla charismatem a slovníkem svého chotě.

O obsahu publikace se již rozproudila bitva. Nemnoho zmíněných jedinců tvrdí, že se v ní nepokrytě a nejspíš i účelově lže. Nevím. Já zaznamenal jen změť dojmů, pocitů a především drbů. Bulvární žánr těžko soudit za nepravdy a pomluvy. A manželé Paroubkovi si v bulváru libují – pasivně (dodnes mi z paměti nemizí scénka, kdy si premiér Paroubek setkání s předními levicovými intelektuály v Kramářově vile zpříjemňoval listováním v denících Blesk, Super apod.) i aktivně (co jen rozhovorů bylo otištěno v mozaice vražd, celebrit a vnadných děv).

Vlastně mě zarazily jen dvě věci. Jednak jak málo stačí k sepsání pamětí. Paní Petra popisuje svůj život po boku politika, a to jsou svoji spíš měsíce než roky. Zlé jazyky by mohly začít spekulovat, zda to má věstit blížící se konec soužití, anebo jen bylo nutno vydělat na vysoký životní standard levicového páru. Vsadím však na smířlivější interpretaci. Pan Jiří je rád, když je kolem něj rušno, a paní Petra jej má upřímně ráda. Kromě toho jdou s dobou. Před svátky jsem si například v prodejně hudebních nosičů všiml „the best of“ cédéčka slovenské popové hvězdičky, jež přitom zatím stačila vydat jen jednu řadovou desku…

Druhý postřeh je vážnější. Petra Paroubková knihou dokládá, kolika klíčových politických událostí byla účastna, případně o kolika z nich byla důvěrně zpravena. Budiž. Ale není úplně běžné nabyté informace a dojmy poměrně zčerstva svěřovat papíru. Jsou to vlastně takové WikiLeaks počesku. U nás přece tradičně neřešíme vojenské konflikty nebo trable třetího světa. Víc nás zajímá, kdo, co, kde, s kým a za kolik. Paní Petra ucítila poptávku a ochotně jí vyšla vstříc.

Čtenář se nyní může domnívat, že zná zaručenou pravdu o volební kampani ČSSD, charakteru čelných sociálních demokratů, politiků od konkurence, všelijakých aparátčíků i novinářů. A baví se historkami o intimním životě současného předsedy vlády, ministrů a bůhvíkoho dalšího. Jistě, u toho už paní Petra nebyla. Ovšem není nic lehčího než předat dál zprávu z druhé ruky.

Pokud Petru Paroubkovou čeká z knížky nějaký zisk, tak její manžel na ní bude pouze tratit. Sotva kdo bude stát o politický comeback či angažmá v byznysu v případě muže, jehož manželka vynáší ze zákulisí v lepším případě fakta, v případě horším pak drby. Paní Petra pracuje na tom, aby se z jejího chotě, dosud poslance za ČSSD, stala politická mrtvola.

Mám k Jiřímu Paroubkovi sto a jednu výhradu. Ovšem coby předseda své strany vykonal pro ČSSD ohromný kus práce a dobře se zapsal též jako český premiér. Správně – no, možná s drobným zpožděním – vycítil okamžik, kdy přestal být pro ČSSD přínosem a začal být koulí u nohy, to však neznamená, že by pro osobnost jeho formátu nemělo být v partajních či státních kruzích místo i nadále.

Tím spíš zaráží medvědí služba paní Petry. Pro pořádek však dodejme, že ani pan Jiří nezůstává ve vylévání si srdce pozadu. Už kupříkladu víme, jak druhdy nevídaně manažersky selhal při výběru nejbližších spolupracovníků (tajemníka, ředitele kanceláře, náčelníka volebního štábu, hlavního analytika, vedoucího poradců): vesměs je líčí coby bytosti zrádné, nepevné, zkrátka charakteru pokleslého. Jaroslava Tvrdíka dokonce vyprovokoval k novinové přestřelce o to, kdo stál za povrchní kampaní před sněmovními volbami, plnou naivních příslibů třináctých důchodů. V uších musí zvonit i Zdeňku Škromachovi, Michalu Haškovi, Bohuslavu Sobotkovi, Aleně Gajdůškové, Jiřímu Dienstbierovi ml. a dlouhé řadě dalších. (Na tomto místě se pokorně hlásím k potrefeným husám. Coby bývalého ředitele MDA mne Paroubek označil za „organizačního nemrcoucha“ – a měl docela pravdu.)

Hlavní obětí grafomanství manželů Paroubkových je jejich politická budoucnost. Zapláče si také tuzemská literatura (musela ale už snést i vážnější rány), ČSSD a politika líčená jako rejdiště zkrachovanců a prostopášníků. Skoro se divím, že paní Petra nezvolila raději komiksový žánr. Byla by to bomba. A Štěpán Mareš by jistě rád dodal ilustrace.

Odkojenci televizních show Zuzany Bubílkové budou možná nadšeni. Všem ostatním ale přeji vkusnější silvestrovskou zábavu než předčítání z investigativní porno-frašky s nádechem politického hororu „V botičkách od Diora“.

Psáno pro Deník Referendum