Nová knížka bývalého ředitele Centra pro ekonomiku a politiku a nynějšího předsedy euroskeptické a autenticky pravicové Strany svobodných občanů Petra Macha vyvrací módní politicky korektní tezi, že členství v Evropské unii nemá pro Českou republiku reálnou alternativu.

Mach ve své publikaci nejprve popisuje úpadek demokracie spojený s naším členstvím v EU, který je dán tím, že o drtivé většině zákonů platných v Česku nerozhoduje již českým lidem volený parlament, nýbrž vzdálený byrokratický a centralistický Brusel. Čeští zákodárci pak evropské směrnice schvalují jako hlasovací mašinky prostě jen proto, že musí a Česku by jinak hrozily unijní sankce. Tento stav označuje Mach za hru na demokracii.

Legislativní proces se nedá ovlivnit ani v Evropském parlamentu, neboť zákony předkládá pouze a výhradně byrokratická Evropská komise a nikdo z europoslanců a ani žádný stát nemá právo legislativní iniciativy a nemůže navrhnout zrušení jediné regulace. Evropská unie navíc bez existence evropského lidu (démos) není optimální politickou oblastí pro demokracii a nemůže nahradit národní stát.

V druhé kapitole knihy autor popisuje jednání týkající se vstupu Česka do EU, odmítnutí euroústavy a nedávné přijetí Lisabonské smlouvy. Exporadce prezidenta republiky v ní odhaluje zákulisní procesy, přičemž uvádí řadu překvapivých, místy až skandálních či dokonce lživých výroků nejvyšších českých i evropských představitelů. V tom se knížka podobá studiím britských euroskeptiků Johna Laughlanda Znečištěný pramen a Christophera Bookera a Richarda Northe Skryté dějiny evropské integrace.

Kritiku z neschopnosti hájit české národní zájmy sklízí jak předseda ODS Mirek Topolánek, tak bývalý premiér a exkomisař Vladimír Špidla či expremiér Jiří Paroubek z ČSSD. Bývalý člen ODS Mach si zvláště bere na mušku názorový veletoč a zradu pravicových idejí ze strany občanských demokratů. Určitě je velmi přínosné, že jsou tyto skandální milníky naší nejnovější historie pěkně shrnuty a zdokumentovány v jedné knize.

Předsedovi svobodných bych tu pouze vytknul, že zde neupozornil na cynický dopis německé kancléřky Angely Merkelové hlavám členských států z doby německého předsednictví, v němž se Merkelová ptá, zdali by hlavám členských států nevadilo prosadit stejný obsah evropské ústavy jinou formou (novelizací stávajího smluvního uspořádání) a hlavně za zády občanů bez možnosti vypsání referend.

V souvislosti s českou výjimkou z platnosti Listiny práv EU požadovanou prezidentem republiky Klausův exporadce správně připomíná, že se jedná „pouze“ o dílčí úspěch, neboť opt out dojednaný českou vládou na zasedání Rady EU 30. října 2009 nebude platný, dokud nebude ratifikován všemi státy. Česká republika nemá jistotu, zda a kdy tato výjimka bude členskými státy EU ratifikována.

Ve třetí a čtvrté kapitole pak Petr Mach podrobně rozvádí, jakým způsobem může Česko z unie vystoupit a jaké smluvní uspořádání by mu zajistilo mezinárodní bezpečnost, suverenitu a ekonomickou prosperitu. Mach podobně jako bývalá britská konzervativní premiérka Margaret Thatcherová totiž již nevěří v reformovatelnost EU a vystoupení z unie je podle něj jedinou cestou, jak v ČR obnovit demokratické zřízení a restaurovat volnotržní hospodářství. V tom se ostatně příliš neliší ani od Klausova vicekancléře Petra Hájka a prezidentova tajemníka Ladislava Jakla či od současného dědice odkazu Železné lady europoslance Nigela Farage ze Strany nezávisloti Spojeného království. Tato strana v britských eurovolbách obsadila duhé místo a podobně jako Machovi svobodní vznikla jako reakce na opuštění obhajoby pravicových myšlenek ze strany britských toryů.

Volný obchod s Evropskou unií bude podle Macha i po vystoupení zaručovat dohoda o Evropském hospodářském prostoru, jejíž je Česká republika signatářem a která ani po opuštění unie neztratí platnost. Případně si Česko může ještě výhodnější dvoustranné dohody s EU vyjednat podobně jako Švýcarsko. Mach dále navrhuje, aby Česko vstoupilo do Evropského sdružení volného obchodu, které ponechává jednotlivým státům suverenitu a nesešněruje je přemírou regulací. Bezpečnost pro náš stát podle něj zajistí nadále členství v NATO. Členství mimo unii by kromě odstranění demokratického deficitu, kdy se až o 90 procentech u nás platných zákonů rozhoduje v Bruselu, nastartovalo i ekonomiku, protože bychom se mohli zbavit zbytečných regulací, snížit daně, jejichž minimální výši v současnosti určuje unie, a přilákat tak do naší země investory.

Česká republika by se tak v přeregulovaném, protekcionistickém a neliberálním prostředí EU mohla stát oázou svobodného podnikání a případně i daňovým rájem otevřeným celosvětovému volnému obchodu. V žádném případě se tedy v autorově pojetí nejedná o izolacionismus, nýbrž o vizi přátelské spolupráce s ostatními evropskými i mimoevropskými zeměmi.

Liberální ekonom Mach na konkrétních číslech dokazuje výhodnost suverénního českého státu mimo unii, aniž by samozřejmě zamlčoval případné potíže a náklady plynoucí z našeho vystoupení. Přesvědčivě však argumentuje, že výnosy jsou vyšší než náklady, protože velmi stručně řečeno výhody z obchodování s unií by nám zůstaly, aniž bychom museli přijímat velkými státy diktované socialistické regulace (od povinného podílu zelené energie po zákaz žárovek) a podílet se na neefektivním přerozdělování dotací. Mach hájí tedy do jisté míry podobnou tezi jako Václav Klaus ve své knize Kde začíná zítřek, že míra evropského integrování již přináší v mnoha oblastech záporné efekty.

Prezident republiky Klaus navíc po své ratifikaci Lisabonu prohlásil, že „vstoupením Lisabonské smlouvy v platnost Česká republika přestane být suverénním státem. Tato změna – pro dnešek i pro budoucnost – legitimizuje snahy té části naší veřejnosti, které není věc naší národní a státní existence lhostejná a která se s tímto výsledkem nechce smiřovat.“ Mach tak ve své knize zvednul Klausem hozenou rukavici:„Prezidentu Klausovi tedy odpovídám: Není mi věc naší národní a státní existence lhostejná, nechci se s tímto výsledkem smiřovat. Chci suverénní samostatnou Českou republiku. Chci, aby Česká republika byla opět suverénním státem, aby české zákony opět tvořil jen český parlament, který se zodpovídá českým voličům.“

Sečteno podtrženo Machova kniha je velmi zdařilým, byť stručným dílkem, které vyvrací katastrofické scénáře hlásající, že by s ukončením českého členství v unii nastal konec světa. Každý Čech, kterému záleží na svobodném, prosperujícím a suverénním českém státu, za který položily své životy a cedily svou krev statisíce českých vlastenců, by si měl tuto knihu určitě přečíst. Přináší totiž vizi změny a naděje.

Petr Mach: Jak vystoupit z EU, Laissez Faire, Praha 2010, 103 s.

EUportal.cz

Autor je politolog