Senát zamítl prezidentovi Václavu Klausovi druhou nominaci na ústavního soudce a to už je dobrý důvod se zamyslet nad tím, jaké lidi pan prezident do této instituce, která má bdít na dodržování Ústavy, navrhuje, a nespokojit se jen s jeho vyjádřením, že jde o politický boj.

První odmítnutý nominant byl dr. Jan Sváček, předseda Městského soudu, a argumenty, které proti jeho volbě snesla nejen laická, ale i odborná právnická veřejnost a umělci, byly dost přesvědčivé. Nejčastěji se mu vytýkalo jeho zatajované členství v KSČ, o němž dokonce v televizi Prima 7. ledna 2011 lhal, když řekl, že byl jen kandidátem, ač byl řádným členem od 22. června 1989: tedy v době, kdy už Západ půl roku mluvil o nominaci Václava Havla na prezidentský úřad. A posléze odmítal v rozporu s nálezem Ústavního soudu uvést stranickou minulost soudců před rokem 1989. Díky vstupu do KSČ se dr. Sváček stal v roce 1988 náměstkem pro věci trestní na Praze 8, kde se projednávaly trestní žaloby v souvislosti s nepovolenými demonstracemi, šířením nezávislé literatury a opozičních tiskovin a činností Charty 77. Současně se mu vyčítala personální politika: do různých funkcí jmenoval několik lidí s podobnou minulostí a měl podezřelé kontakty s lobbisty, jako byl Tomáš Hrdlička, v médiích se objevily informace, že měl být v kontaktu s členem konkursní mafie dr. Větrovcem a s trestně stíhanými manažery Komerční banky, což on ale popírá.

Proti druhému navrženému kandidátovi, dr. Zdeňku Koudelkovi, se rovněž ozvala nejen laická veřejnost, ale i právníci z Veřejnosti proti korupci a místopředseda Senátu dr. Petr Pithart, který se zabývá léta ústavním právem. Jako náměstek nejvyšší státní zástupkyně dr. Renaty Vesecké v letech 2006-2011 nese dr. Koudelka plnou odpovědnost za ohrožení funkčnosti státního zastupitelství, zejména při vyšetřování nejzávažnějších korupčních a hospodářských kauz (Mostecká uhelná, gripeny, zakázky na ministerstvu obrany, Diag Human, IPB, Opencard a další kauzy, v nichž existuje zřejmě politický zájem věc nevyšetřovat). V roce 2006 podpořil právě dr. Koudelka postup prezidenta Klause při odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu ČR dr. Ivy Brožové a označil jej za zákonný a v souladu s Ústavou. Toto odvolání později zrušil Ústavní soud, neboť šlo o nepřípustný zásah moci výkonné do moci soudní, a stejně podpořil prezidenta v tom, když nechtěl opakovaně ratifikovat mezinárodní smlouvy: Evropskou sociální chartu a Lisabonskou smlouvu, ač to bylo v rozporu s nálezem Ústavního soudu z roku 2009. A, jak napsal dr. Petr Pithart, velmi podivně se choval v kauze Diag Human, v níž současně radil ministrovi zdravotnictví i působil v komisi, která měla postup ministra prověřit. Kromě toho se aktivně podílel na rozvoji praxe tzv. přílepků, to jest věcně nesouvisejících pozměňovacích návrhů při schvalování zákonů, které usnadňují neprůhlednou manipulaci se zákony.

Otázka, na kterou se teď pokusím odpovědět, zní: Co mají tito dva lidé společného? Dr. Sváček nejspíš z vděčnosti, že mu noví mocní odpustili jeho komunistickou minulost, se spojil s jejich lobbisty a začal jim sloužit stejně, jako sloužil komunistům od roku 1987, kdy se rozhodl vstoupit do KSČ. A noví mocní měli záruku, že bude poslušný.

A dr. Koudelka svou přítulnost k politickým stranám předváděl léta, byl právníkem sociální demokracie a je jejím členem dodnes, v letech 1998 až 2006 i poslancem a navíc za všech okolností, když se dostal prezident do rozporu s Ústavou, byl na jeho straně.

Oba kandidáti jsou evidentně příliš úslužní, první hlavně díky minulosti, a oba mají silné vazby na politiky či lidi jim blízké a při výkladech zákonů a Ústavy jim vycházeli příliš vstříc, místo aby chránili Ústavu a její nedotknutelnost, neboť jen ta představuje nejvyšší autoritu v demokratické zemi. Dr. Sváček navíc lhal, což by soudce nikdy neměl, a dr. Koudelka se choval neadvokátsky v kauze Diag Human.

Jako dříve si každý pokřtěný vládce musel ve své kapli pokleknout denně před Bohem, měl by v moderní demokracii každý vrcholný politik pokleknout před Ústavou jako před nejvyšší hodnotovou soustavou, která v souladu s materiálním výkladem práva klade důraz na principy, ducha a jádro zákonů, tedy jejich výklad nesmí sloužit k vyviňování prokázaných trestných činů. Toto staré pravidlo jsme si doposud neosvojili a prezident Václav Klaus jím dokonce pohrdá, což ukazuje na to, že nectí vůbec žádnou ideologii, ale jen taktiku řízenou hypertrofovanou touhou po moci. Nejde tedy o boj mezi pravicí a levicí, jak tvrdí prezident, ale o fungování demokracie v naší zemi, kterou má nezávislý Ústavní soud bedlivě střežit zvlášť v době takových politických turbulencí, jaké prožíváme.

A jestli jako příští kandidáty navrhne Václav Klaus Marka Bendu nebo Jaroslava Bureše, jak napsal pondělní Respekt, situace se bude s největším pravděpodobností opakovat. Nebo bychom mohli také říci: Ústavní soud je politický, ale musí být nezávislý na jednotlivých politických stranách a vůli politiků.

Psáno pro ČRo6