Prezident Petr Pavel krátce po sobě dostal mediální kartáč za svoje výroky. Nejprve to schytal z naší i ukrajinské strany, když se vyjádřil v tom smyslu, že by válka nutně nemusela skončit podle proklamovaných ukrajinských představ. Tedy, shrnuto, s posledním ruským vojákem za hranicemi a Vladimírem Putinem před soudem v Haagu. Kartáč to byl vcelku mírný s jemnějšími štětinami. Zato druhý případ byl odměněn rejžákem. Řekl, že by všichni Rusové žijící na západě měli být víc sledován než dřív, protože jsou občany země vedoucí agresivní válku. To už nebyl oheň na střeše, to byla ohňová bouře a ta nebyla dodnes uhašena. Zajímavé je, že běhá po všech střechách, v Moskvě jako v Praze a rozčilují se všichni, putinovci stejně jako protiputinovská opozice, chcimírové stejně jako liberálové. Na jazyk se tedy bere úsloví „mluviti stříbro, mlčeti zlato‟. Kdyby byl prezident Pavel pomlčel, mohl by v klidu klást své věnce a nikdo by ho nekartáčoval.

K tomu dvě poznámky, jedna obecnější a druhá věcná. I na další přísloví dojde.

V jednom i druhém případě nastaly hádky. Jedna se týkala cílů války na Ukrajině, druhá se točí kolem principu kolektivní viny. Takže tedy hádky, přičemž hádka je slovo zbarvené pejorativně. Hádka je cosi nepatřičného a ve slušné společnosti se hádky nepěstují. Co když je to ale diskuse? Pak ovšem prezident udělal to, co se od něho požaduje dokonce ideálně, totiž že otevřel téma k diskusi. Jako hlava státu to má takřka v popisu práce a připomeňme, kolik témat k diskusi otevřel jeho před-před-předchůdce Václav Havel. Taky tím nevyvolal vždycky potlesk. Naopak, slovo „havloid‟ je dodnes oblíbená politická nadávka. Téma pro jednu i druhou diskusi je legitimní. Pokud se vede válka, a my jako dodavatelé materiálu jsme do ní zapojeni, je dokonce nutné diskutovat o cíli války a zvažovat, do jaké míry je to cíl reálný. Pokud jde o druhé diskusní téma, oponenti Pavlovi předhazují, že se dopustil hříchu kolektivního obvinění. Téma ale bylo jiné. Prezident neřekl, že ti či oni Rusové válku zavinili. Prostě jen nadhodil, že je třeba si na ně dávat bacha.

Slíbené přísloví, které se k tomu váže, zní: pro pravdu se každý nejvíc zlobí.

Ne každý, kdo je proti Putinovi, má punc ryzího demokrata. Ikona protiputinovského disentu Alexej Navalnyj je do té míry nacionalista, že ho Amnesty international vyškrtla ze seznamu vězňů svědomí. Za posledních třicet let odjelo z Ruska na 18 milionů lidí. Podle Eurostatu žádá v Evropské unii každoročně dvacet tisíc lidí. Kolik z nich dospává příkazy FSB z Ljubjanky? Bylo by dobře to vědět a k tomu je třeba vynaložit úsilí a k němu vyzývá prezident Pavel, věcně a bez emoce.

Což vyvolalo emotivní podrážděnou reakci. Doufejme, že orgány dohledem pověřené emoce nemají a hlavně, že už konají a popud nepotřebují.

Psáno pro Poslední slovo LN

_______________________________________________________

Měsíční kolonie Arkádie upadla do obtíží. Správy se ujali soudluzi, usmyslili si proměnit Měsíc v jeden jediný přírodní park se vzrostlými stromy, pestrou květenou a pestrobarevnými ptáky. Je zakázáno klást dotaz, jak by se toho chtělo dosáhnout, když na Měsíci není vzduch a je tam nízká gravitace. Soudluzi nepotřebují vysvětlovat, stačí jim, že mají pravdu. Dvojice hrdinů arkadského cyklu Kuba Nedomý a kyborg Dědek Čuchák se s tím musí nějak vyrovnat. Že to nebude jednoduché, o tom svědčí i to, že proti nim stojí oživlí vojáci terakotové armády čínského císaře Čchina. Není náhoda, že poměry v novém sci-fi románu Ondřeje Neffa vám budou v mnohém připomínat naši každodenní skutečnost.