Od našich sněmovních voleb uplynul krátký okamžik. Pro někoho to byly čechovolby, které ukázaly, jak chutná demokracie preferenčních hlasů. Pro jiného zase čechomor, při němž vynikly skupiny orientované na znechucené voliče.

Panuje názor, že skutečnými vítězi se staly malé, pro obyvatelstvo nové či dlouho neznámé strany, od jejichž nehádaných výsledků se odvíjí mnohé. Včetně stížností na regulérnost voleb. Ve stínu TOP 09 či Věcí veřejných, které sestavují vládu, stojí například Suverenita vedená neušlápnutou Janou Bobošíkovou. Přesněji stála dosud. Při mentalitě svého vedení, jež chce zůstat v hledáčku médií stůj co stůj, bylo výhradně otázkou času, kdy na sebe partaj zkusí strhnout pozornost.

Munice k těžké palbě dvou stížností proti průběhu klání se našla snadno. Odborníky stejně jako během loňských eurovoleb podceněná formace byla při skrutiniu hodnocena 3,67 % hlasů. O dost jinak než sociologové předpovídali, což je právě údajný kámen úrazu. Zajímavějším se ale nejspíš zdá jedno z vysvětlení relativního úspěchu, jenž prý proradně umenšily průzkumy veřejného mínění s výsledky pod deklarovanou statistickou odchylkou: Bobošíková nabízí jistoty a ochranitelství. Příležitostně působí, jakoby se zrovinka chystala pokračovat ve velkém díle kněžny Libuše na výšinách Vyšehradu...

Její šance zvrátit výsledky klání u Nejvyššího správního soudu jsou zanedbatelné. Ale o to jistě nejde, hlavně, aby šéfová Suverenity nezmizela potenciálnímu elektorátu z dohledu. Věc jí stále vychází; už byla známou žurnalistkou, moderátorkou soukromé televize za neblahé „éry kožené a železné“, taktéž hlavní tváří tzv. BOBOvize, dále podnikatelkou, bruselskou zákonodárkyní, kvůli pletichám v podstatě fiktivní prezidentskou kandidátkou KSČM v rudém kostýmku a čert ví, čím ještě.

Při kampani proto otčinu ze všech sil objíždělo volební strašidlo BOBObusu. Dílem autokar narážející na páně Zemanův sentimentální Zemák II, jenž byl vyzvednut z hrobu coby neřízená střela zviditelnění a nejspíš široce projednané zášti. Dílem asi nevědomá aluze (i iluze) na obecnější ne/schopnost nepřestajného odcházení kdysi úspěšných osob. Na jejich nezdar v opouštění věcí veřejných. Zkrátka projev jedné z paralelně kráčejících ambicí dvou bývalých podřízených Vladimíra Železného, s nímž se mimochodem Bobošíková právě dosoudila kvůli ochraně osobnosti. Úsilí být stále na vlastní oči viděn.

Jak však vyložit různě odstupňované úspěchy zánovních partají, na něž nezřídka pasuje právě Zemanův výrok o politických formacích, co se vměstnají do výtahu? Neb do autobusu, dodejme ke klasikovi... – Asi přesunem přízně části voličstva od dřívější jasné programatiky ke změnám za každou cenu. Do kraje úmyslně rozostřených kontur a strašení polofiktivními riziky řecké cesty do dluhové pasti nebo války se sudeťáky. K nebezpečí mediálních loutek.