Jan Fischer v první reakci na svoji prohru v prvním kole prezidentských voleb nepoděkoval svým voličům za podporu. Nejspíš to byla reakce na zklamání, jež utrpěl. Přitom české přísloví zná situaci, ve které se ocitl: první vyhrání z kapsy vyhání.

Zpočátku to opravdu na vítězství vypadalo. V létě byl Fischer jasným favoritem a jen zvolna ho dotahoval Miloš Zeman. Ještě v polovině listopadu podle výzkumu STEM bezpečně vedl se svými 33 procenty před Zemanem o 18 procent, ovšem SANEP už tehdy hlásil Zemanovo vedení před Fischerem o tři desetiny procenta, oba byli plus minus na 24 procentech. Situace se zdramatizovala po vyřazení tří prezidentských kandidátů, ale pořád byl odstup druhého Fischera před prvním Zemanem čtyři procenta. Nicméně zkoumání těchto cifer je jako procházka po trhu marnosti. Skutečný výsledek nenaznačovala žádná veřejně citovaná agentura a jestli byl i v této volbě někdo totálně poražen, tak je to hodnověrnost výzkumů voličských preferencí.

Bez ohledu na to byl Fischer skutečně horkým favoritem těchto voleb a jeho třetí místo překvapilo i bedlivé pozorovatele politické scény. Jak k takovému propadu došlo? Fischera přece nikdo nepřistihl při aktu s nezletilou skautkou, jak je vylíčeno ve filmu Vrtěti psem.

Jedno vysvětlení nabízí sám poražený. Podobně jako Přemysl Sobotka vysvětluje svůj neúspěch vlivem médií. Jenže média jen poukazovala na dvě skutečnosti, které byly snadno ověřitelné. Fischerova minulost je skutečně zatížena slizkým oportunismem chlapíka, který si obstaral stranickou legitimaci jako živnostenské povolení a zahodil ji hluboce po převratu, až když se ukázalo, že je s vládou jedné strany skutečně konec. A že je Jan Fischer bezbarvý člověk bez náznaku vlastního názoru, šedá úřednická myš, schopná úspěšně fungovat jen v labyrintu byrokratických institucí, o tom ujišťoval on sám každého, kdo chtěl sledovat veřejná vystoupení kandidátů v médiích. Do popředí veřejného zájmu se dostal myším způsobem v květnu 2009, kdy panovala společenská poptávka po muži, který nikomu nevadí a nebude se do ničeho plést. Tak se stal premiérem a očekávání splnil.

Ukázalo se, že v celostátní přímé volbě se myší rejdění neuplatní. Veřejnost je potvora, dává přednost osobnostem. Kdyby Fischer byl skutečnou osobností, asi by ustál i předhůzky vegetování v lůně komunistické strany. Ale z jiného úhlu, kdyby byl skutečná osobnost, tak by se do jejího lůna tak necpal. O jeho další osud nemějme starost. Myš se v labyrintu neztratí a svoji cestu k sýru si vyšmejdí.

LN, 14.1.2013