Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996EVROPSKÁ UNIE: V čem je problém?
Je to dobře nebo špatně? Celá řada lidí vám odpoví naprosto jednoznačně, ať už tak či onak. Jsou otázky, na které se sluší dát jednoznačnou a nijak blíže nekvalifikovanou odpověď. Je správné, aby justice nemohla být přímo ovlivňována mocí výkonnou? Jednoznačně ano. Je správné, aby neproduktivní důchodci neměli nárok na příliš drahé léky? Jednoznačně ne.
Otázka, zda je dobré či špatné zproblematizovat další integraci Evropské unie ale mezi takto snadno zodpověditelné otázky nepatří. Jsou věci, které jsou v životě geniálně jednoduché, ale celkově je život dosti složitý. Naše řeč má být jednoznačná – to však neznamená, že máme věci nezodpovědně zjednodušovat.
Soudím, že každý z nás by měl ve svém životě respektovat určité absolutní normy, a za jeden z velkých nedostatků postmoderního světa pokládám skutečnost, že tento názor zdaleka není samozřejmý. Zdá se, že řada lidí nevěří na žádné normy, natož na normy absolutní. Ovšem skutečnost, že určité normy pokládám za absolutní, neznamená, že bychom neměli zvažovat relativní význam různých skutečností.
Jak to souvisí s Evropskou unií?
Někteří lidé se tváří, že stojíme před abstraktní volbou mezi suverénní Českou republikou s naprosto funkční demokracií a spolehlivou justicí, a neprůhlednou a byrokratickou Evropskou unií. Pokud by tomu bylo tak, kdo by nedal přednost suverénní České republice? Jenže nežijeme v ideálním světě a ideální není ani demokracie a soudnictví v České republice. Mnoho lidí dosáhlo alespoň částečné spravedlnosti, až když se odvolalo k evropskému soudnímu dvoru do Štrasburku – Česká republika jim prostě nebyla schopná spravedlnost zajistit. To samo o sobě není dostatečný argument, proč schválit lisabonskou smlouvu; chci pouze naznačit, že nevolíme mezi ideálním a neideálním, spravedlivým a nespravedlivým, demokratickým a nedemokratickým.
Tento článek píši několik dnů poté, co padla česká vláda. Až ho budete držet v ruce, budete vědět mnohem více, než vím teď. Troufnu si ale říci, že jedna věc se (opět) ukáže nad slunce jasněji: Něco zbořit je snazší než něco vystavět. Sestřelit vládu je snazší než vládu sestavit. A sestřelit vládu bez jasného plánu, co se bude dít den poté, bylo… (adjektivum si můžete zvolit sami).
Jinými slovy, nechceme-li další integraci Evropské unie, máme představu o tom, jak se mají věci dále vyvíjet? Máme schůdný plán B, nebo jsme „jenom proti“? Opravdu bude nejlepší, když ve světě, kde bude evidentně několik silných hráčů (a můžeme je vyjmenovat: Čína, USA, Indie, Brazílie, Japonsko a Rusko), bude Evropa rozdrobená na národní státy, které budou na ekonomické a bezpečnostní výzvy reagovat každý po svém? A je opravdu myslitelné, aby na tyto výzvy reagovala Evropa jako celek, aniž dosáhne určité míry integrace?
Pokud tedy od někoho slyším, že je proti Lisabonské smlouvě nebo dokonce „proti Evropské unii“, chci od něj rovněž slyšet, jaké má odpovědi na nastíněné otázky.
Můj vztah k evropské integraci by bylo možno uvést slovy: „Ano, ale…“
Pokud uvažujeme o otázkách bezpečnostních, pak vidím tři potenciální hrozby.
První hrozbou je rozpínavost Ruska. Rusko v dějinách neustále jakoby pulzovalo: Zabralo další území, pak podlehlo vnitřní slabosti, dezintegračním tendencím a/nebo vnějším nepřátelům, trochu se smrsklo, aby se opět vzepjalo a zabralo další, nová území. Samozřejmě je otázka, zda se mu to může dařit i v 21. století. Jednak se změnil celý svět, jednak má obrovský populační problém, komplikovaný ještě šířením AIDS, jehož nástup se prostě nepodařilo zachytit a o jehož vlivu na celou tuto zemi se na Západě málo ví a málo uvažuje. Nicméně rétorika Putinova, Medvěděvova, neřku-li Žirinovského, nás nenechává na pochybách, že vedoucí představitelé této země o dalším vzepětí sní, a znalci místních poměrů potvrdí, že v této věci budou mít (a mají) podporu většiny obyvatelstva. Ne, bezpečnostní hrozbu ze strany Ruska není radno podceňovat.
Druhou a třetí hrozbou je islám. Pod druhou hrozbou mám na mysli islámské státy, pod třetí hrozbou muslimy žijící v Evropě. Z islámských států je evidentním nebezpečím Írán, méně evidentním Pákistán. Írán o jaderné zbraně usiluje, Pákistán je již má. Američanům se zatím povedlo Pákistán všemožně uplácet, aby se proti Západní civilizaci nestavěl přímo; otázka, jak dlouho se to bude ještě dařit, je více než namístě. Pákistánská vláda je nestabilní a vítězství radikálních islamistů v této lidnaté zemi rozhodně nepatří do říše nesplnitelných snů.
Pod třetí hrozbou mám na mysli pátou kolonu radikálních islamistů v západoevropských zemích – lhostejno, zda jde o Francii, Velkou Británii, Nizozemsko, Španělsko nebo třeba Německo.
Třetí hrozba vyžaduje, abychom se jí zabývali podrobněji a z trochu jiného hlediska než první dvě. To však přesahuje účel tohoto článku. V každém případě tvrdím, že pokud Evropa nebude dostatečně (ale také správným způsobem!) integrovaná, může se stát snadným terčem ruské rozpínavosti, ale i (byť zatím méně) snadným terčem některého islámského vladaře, jehož názory nám sice mohou připadat neuvěřitelné a bizarní, nicméně on se jimi přesto řídí. (Bohužel, většina západních politiků se sice jakž takž zajímá o dolet íránských raket, ale už je nezajímá, proč o ně Ahmadínedžád vlastně tolik stojí.)
Vývoj světa šel od novověku určitým způsobem, jehož zvrat si nedokážu představit. Mám na mysli uvolňování ekonomické aktivity a mezinárodního obchodu. Ve středověku docházelo k hospodářskému pokroku jen velmi pozvolna, protože společnost měla sama v sobě zabudované mechanismy, které tomuto pokroku bránily. Ve větších městech existovaly cechy řemeslníků, kteří jediní měli právo své řemeslo provozovat. Členové cechu neměli žádný zájem, aby se ve městě mohl usadit řemeslník, který by totéž, co vyráběli oni, dělal efektivněji a kvalitněji. Cena cizokrajného zboží rostla se vzdáleností od místa svého původu, protože každý panovník, ba někdy i každé město, si mohli stanovit své clo.
Nad neustálým ekonomickým růstem, zvláště je-li pojímán jako modla (což zhusta je), mám vážné otazníky. Považuji ale za nesporné, že volnost podnikání a obchodu umožnily dříve nevídaný hospodářský růst, doprovázený nebývalým růstem životní úrovně širokých vrstev obyvatelstva. Tento vývoj považuji za pozitivní; současná krize by nás ovšem měla přimět k úvahám, zda trajektorie předchozího vývoje může pokračovat do nekonečna. Není těžké logicky pochopit, že nemůže. Růst, který byl desetiletí, ba staletí dobrý a žádoucí, se od určitého bodu může stát kontraproduktivním. V určitém stádiu celé světadíly fyzicky i kulturně zvelebuje; od určitého bodu ale hrozí, že je bude spíše devastovat, a to nejen ekologicky a vydrancováním dostupných surovin.
Věřím v tržní mechanismy a kapitalismus považuji za nejlepší a nejspravedlivější způsob hospodářské organizace. Nicméně nemyslím si, že vyřeší všechno. Dostali jsme se do bodu, kdy je evidentní, že klasický trh na určité otázky odpovědi nedá, a kdy je třeba postupovat velice obezřetně, abychom neupadli do nějaké formy „klasického socialismu“, který více problémů vytvoří než vyřeší. Čeká nás nějaká zásadní změna, nikoli jen kosmetická úprava. Nezdá se mi, že problémy, které budeme muset pojmenovat a vyřešit, se vyřeší lépe na rovině malých národních států. A obávám se, že jednoduše „hodit zpátečku“ v integraci Evropské unie by znamenalo dříve nebo později návrat k protekcionismu. Ten by poškodil všechny, nejvíce ale malé národní státy. Máme-li již nyní problémy konkurovat Číně, po takovémto vývoji bychom neměli šanci. O marnosti snah Čínu „kultivovat“ požadavkem, aby respektovala duševní vlastnictví, ani nemluvě.
Ano, pro integraci Evropy jsou dobré důvody.
Vidím ale i dobré důvody, proč této integraci stanovit určité meze, a proč dokonce v některých věcech zavelet k návratu k dřívějším pozicím.
Jsem přesvědčen, že jednotlivé národy dávají smysl své existenci tím, že reprezentují a prožívají určité hodnoty. Můžeme nesouhlasit s Masarykovým viděním českých dějin, jsem však přesvědčen, že díky jeho uvažování a díky jeho autoritě, plynoucí zdaleka nejen z toho, že to byl člověk inteligentní, ale i z poznání, že to byl člověk vysoce morální, který myslel vážně své heslo „Ježíš – ne César“, bylo Československo jediným skutečně demokratickým státem ve Střední Evropě. Masaryk reprezentoval určité hodnoty a pro celý národ je dokázal vyjádřit stručnými hesly, jako třeba „nebát se a nekrást“. Heslo na naší prezidentské standartě je sice hodně zkrácené (původně znělo: „Pravda Páně vítězí, i když na čas poražena bývá“), nicméně dodnes nám připomíná, že je tu nějaká pravda, ba dokonce Pravda, která by měla vítězit.
Má společné hodnoty Evropská unie? Toť otázka. Smysluplná integrace pokulhává a mnozí (včetně mne) mají nad další evropskou integrací vážné otazníky, protože jsme začali od střechy. Měli jsme začít právě od těch hodnot. První evropští integristé byli křesťanští demokraté, kteří sice vytvořili „jen“ Společenství uhlí a oceli, ale věděli – a netajili se tím – oč jim jde: O to, aby se bývalí nepřátelé naučili spolupracovat. Měli své jasně deklarované hodnoty a dokázali dosahovat praktických cílů, které nepřímo těmto hodnotám sloužily.
Před několika málo lety se diskutovalo, zda má být v preambuli Evropské ústavy zmínka o jejích křesťanských kořenech. Zmínka neprošla, jednak s ohledem na převládající ateizmus většiny evropských intelektuálů a politiků, jednak s ohledem na muslimy žijící v Evropě. O evropských hodnotách se sice mluví, ale velmi, velmi mlhavě, a nezdá se mi, že by se o nich vedl nějaký vážný rozhovor. Troufám si tvrdit, že dokud tento rozhovor nezahájíme a nepovedeme, dokud si neujasníme, kdo vlastně jako Evropané jsme a čím či kým chceme být, budou další integrační snahy problematické. Pokud si významná část poslanců evropského parlamentu myslí, že kreacionisté jsou hrozbou pro demokracii (blíže to zřejmě nikdo nevysvětlil; ono to taky ani nejde) nebo že je správné usilovat o to, aby třicet procent žen s batolaty bylo zaměstnáno, pak za sebe říkám jednoznačně: Ne, s těmito lidmi si hlubší integraci rozhodně nepřeji. A pokud by mi tato integrace byla vnucena, budu ji vnímat jako něco nechtěného, jako křivdu, a podle toho bude vypadat moje vnitřní identifikace s takto „integrovanou“ Evropou. Již nyní jsme svědky toho, že přes všechnu téměř povinnou a politicky korektní proevropskou rétoriku je zhruba polovina obyvatel proti (jen Irové to mohli ovšem jasně vyjádřit). Tvrzení, že francouzské a nizozemské „ne“ Evropské ústavě a irské „ne“ lisabonské smlouvě bylo dáno vnitropolitickými poměry v těchto zemích považuji za nesmysl a strkání hlavy do písku.
Státy vznikají na základě idejí a idejemi se rovněž udržují. Evropská unie tento axiom nevyvrátí, ať už bude její budoucnost jakákoli.
31. března 2009
