Hodně se teď mluví o obranyschopnosti nejen v rámci ČR, ale i v rámci celé Evropské Unie, je to tedy i téma v nynějších volbách. Válka na Ukrajině jasně ukazuje, že EU je v této věci velice slabá, že usnula na vavřínech vítězství ve studené válce a propadla pacifismu.

Jenže už staří Římané věděli, že kdo chce mír, musí připravovat válku a historie je plná příkladů, kdy pacifismus přilákal agresora jako snadná kořist, které nezbývá než kapitulovat a podvolit se.

Relativně malá a sankcemi zatížená Severní Korea byla schopna dodat Rusku dvojnásobné množství dělostřeleckých granátů než byla schopna dodat na Ukrajinu celá EU. Tento fakt je dostatečně výmluvný. Snaha nakoupit pro Ukrajinu munici někde jinde je už jen pokusem tu Evropskou zbrojní slabost nějak zastřít. Posílení obranyschopnosti EU tedy nutně znamená posílení zbrojní výroby ale také rozvoj vojenské infrastruktury přímo v EU, spoléhání čistě na import v případě válečného konfliktu není možné. Výlučné spoléhání se na „Strýčka Sama“ taky není řešením, možná propadne izolacionismu, nebo bude plně zaměstnán válkou někde v Jihočínském moři a na obranu EU už mu mnoho sil nebude zbývat. Na jeho naprostou spojeneckou oddanost se lze zeptat třeba Syrských Kurdů. Personální otázky zvýšení obranyschopnosti EU jsou na samostatný článek a zde se o nich nebudu zmiňovat.

Vážně míněné posilování obranyschopnosti EU tedy znamená rozvoj hutnictví oceli i hliníku, těžkého strojírenství, chemického průmyslu a také třeba zásadní zvýšení výroby cementu a dalších stavebních hmot.

Tohle všechno má ale obrovskou uhlíkovou stopu a energetickou spotřebu, přičemž technologie který by umožňovaly zbrojní výrobu jen při použití „čisté“ energie z OZE nemáme a hned tak mít nebudeme, jaderné kapacity výroby elektřiny jsou nedostatečné a zvýšenou energetickou spotřebu lze tak vykrýt pouze využíváním fosilních paliv. Dále je také potřebné vyrobenou techniku cvičně využívat, což opět znamená značné zvýšení spotřeby fosilních paliv. Vojenská technika poháněná nějakou formou „čisté“ energie zatím neexistuje a není jasné, zda někdy vůbec existovat bude. Taky by velmi pomohlo bezodkladné zahájení prací na těžbě břidličného plynu ze známých ložisek v EU.

Proti tomu stojí plány na dekarbonizaci v rámci „Zelené dohody pro Evropu“ (dále jen GD). Jakékoliv úsilí o dekarbonizaci vylučuje rozvoj činností nutných pro zvyšování obranyschopnosti EU. Současné představy, že zbrojní průmysl nebudeme rozvíjet a vše potřebné nakoupíme a dovezeme z USA či odjinud, nedávají příliš smysl. Jednak nemusí být takové dodávky spolehlivé, a hlavně se tím nijak nesníží globální emise skleníkových plynů, spíše se naopak zvýší masivní dopravou. Představa, že globální změny klimatu ovlivňují pouze emise skleníkových plynů produkované v EU, zatímco jejich přesunutím mimo EU se jeich vliv ztratí, není logicky obhajitelná.

Ostatně GD je ve své podstatě čistě pacifistický projekt, který má význam pouze za předpokladu, že se všechny jen trochu významné země budou přesně řídit klimatickými dohodami a budou dobrovolně následovat Evropský příklad dekarbonizace, aniž by se pokoušely situace zneužít ve svůj prospěch. To se mně jeví jako předpoklad dost naivní, k němuž bychom v historii asi těžko hledali precedent.

Dalším důvodem je ekonomika. GD stojí na rozsáhlých dotacích z veřejných peněz a již nyní to ekonomiky EU docela nezvládají i při výrazném zadlužování. Na opravdové zbrojení a budování potřebné infrastruktury evropské ekonomiky v tuto chvíli prostě nemají prostředky a jediný možný zdroj kde je ušetřit by bylo kompletní odstoupení od GD. Zrušení všech zelených dotací a plánů na dekarbonizaci závislých na ekonomické podpoře z veřejných prostředků. Zvyšovat obranyschopnost jinak než z veřejných prostředků prostě nelze. To že všichni konečně zvýší obranné výdaje z asi 1,5% HDP na 2% rozhodně nebude dostačovat.

Shrnuto: vážně míněné zvyšování obranyschopnosti EU je zcela opačná cesta než po které zatím kráčíme směrem vytýčeným v GD. EU tak čeká zásadní rozhodnutí, zda je větším a akutnějším nebezpečím Putinův Ruský imperialismus nebo klimatická změna. Lze to taky vnímat jako nadcházející bitvu zbrojařské lobby a zelené lobby o veřejné peníze. Zajímavé je, že toto dilema nikdo moc nevnímá, nemluví o něm a nikdo se neptá kandidátů do Evropského parlamentu na jejich názor. Třeba jak si konkrétně představují dekarbonizovanou zbrojní výrobu.

Tak se jich zkusme ještě na poslední chvíli zeptat.