Jedno z dilemat, která nás provázejí od prvních týdnů sametové revoluce, chcete-li nového demokratického režimu. Prezidentem se stal lídr mezi disidenty, premiérem bývalý ministr vlády komunistického režimu. Václav Havel a Marián Čalfa.

V prvním kabinetu po změně režimu, v tzv. vládě národního porozumění, bylo ze tří desítek členů sedm aktivních členů KSČ a čtyři bývalí. Pakliže byly takto kostky vrženy – a nechme stranou otázku, jestli bylo reálné, aby to bylo jinak –, a má-li tedy náš postkomunistický režim takovouto DNA, budou debaty o tom, zda tento komunista ano a tamten ne vždy doprovázet smíšené pocity a zvláštní pachuť.

Pro někoho je kvůli své komunistické minulosti zcela nepřijatelný jako prezident republiky Petr Pavel, pro jiného Petr Pavel přijatelný ještě je, nikoli ale už Robert Fremr v pozici ústavního soudce. Jako průvodní jev českého politického Kocourkova budiž vzat na vědomí fakt, že oba udělali po roce 1990 doma i v zahraničí skvělou kariéru a velké otazníky nad jejich morálním profilem se začaly vznášet až poté, co se jeden i druhý, každý jinak, začali ucházet o vysoké posty v mocenské pyramidě státu – jeden o nejvyšší, druhý o mimořádně vysoký.

Ať chceme nebo ne, musí se každý z nás, nikoli nutně veřejně, ale třeba jen kdesi uvnitř, vypořádat s tím, že jde o bývalé komunisty - a nikoli o komunisty bezvýznamné, řadové. Tato záležitost má řadu podotázek. Jedna z nich: Může-li být exkomunista P. Pavel prezidentem, proč by nemohl být exkomunista R. Fremr ústavním soudcem? Buď oba, nebo ani jeden z nich.

Je tomu ale opravdu tak? Obávám se, že je to celé poněkud složitější. V ideálním světě, který ovšem neexistuje, by neměl být P. Pavel prezidentem demokratického státu a R. Fremr soudcem ústavního soudu demokratického režimu. Analogicky: v neexistujícím ideálním světě by muselo platit: když ne P. Pavel a R. Fremr, pak ani M. Čalfa (a bezpočet dalších). Žijeme ale v reálném světě a ten funguje poněkud jinak. Jistěže by bylo ideální, kdyby na vysokých postech nového režimu stanuly pouze osobnosti absolutně nezatížené komunistickou minulostí; reálné to ale bohužel není. Osobně s tím mám problém, ale realista ve mně říká, že tato tristní skutečnost nemá alternativu.

Vraťme se ale k našemu dilematu, zjednodušeně formulovanému jako „Pavel vs Fremr“. Otázka zní: Pakliže P. Pavel ano, tak R. Fremr také ano? Anebo je mezi nimi rozdíl? Na to si musí odpovědět každý sám. Já nabídnu svůj pohled na toto dilema. Je to (myslím si) jednoduché. Podle mého soudu je rozdíl, pokud někdo zlu sloužil a někdo se na zlu podílel. Mohu se mýlit, ale po seznámení s životopisem P. Pavla jsem dospěl k závěru, že on zlu „pouze“ sloužil. Proč, to on sám bezpočtukrát vysvětlil. Naproti tomu R. Fremr se z titulu soudce zločinného režimu na působení zla podílel a některým lidem prokazatelně během své služby zločinnému režimu ublížil (minimálně Alexandru Eretovi a jeho matce). Proto v pomyslné anketě, zda by měl či neměl být R. Fremr jmenován ústavním soudcem, říkám: NEMĚL!

P. S. Po dokončení tohoto článku jsem zaznamenal na Neviditelném psu v diskusi pod článkem Tomáše Guttmanna o soudcích (9. 8. 2023) následující příspěvek čtenáře S. Sedláka: „Jen šlapka jde s každým chlapem. Nikdo jí nemůže vyčítat její volbu řemesla. Nevidím ale důvod, aby se jí svěřila sexuální výchova v dívčí škole. Jakkoliv nelze zpochybnit její znalost řemesla.“ S omluvou za použitý příklad dodávám – přesně o to v principu jde.