Vědomí nejtvrdších odpůrců novoroční amnestie, že se jim nepodaří pomstít se exprezidentovi Václavu Klausovi a předsedovi vlády Petru Nečasovi za zásah do jejich zájmů, je povzbudilo k pátrání po autorech textu. Zatím veřejnosti neřekli, k čemu jim zjištění bude dobré: amnestie proběhla a nelze ji zvrátit, odpovědný za ni je pouze bývalý prezident a spoluodpovědný v aboliční části předseda vlády. Václav Klaus trvá na tom, že je jediným autorem a jeho tvrzení je z právního hlediska nezpochybnitelné.

Jejich zápal budí podezření, že si chtějí bezmocný vztek vybít na úředníkovi nebo možná úřednících, kteří pomocí na přípravě textu amnestijního rozhodnutí splnili prezidentovo zadání. Možná se inspirují příkladem práskačů z ministerstva spravedlnosti stižených zhrzeností ze zneuznání jejich názoru exministryní Danielou Kovářovou, která proti jejich vůli podala stížnost pro porušení zákona ve prospěch Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, odsouzených za krádež peněz z auta bezpečnostní agentury. Text stížnosti tehdy vypracoval soudce-stážista Vlastimil Matula, který odvedl dobrou práci: Nejvyšší soud ČR stížnost předběžně vyhodnotil jako průchozí a nařídil k ní veřejné jednání. Závistivci přiměli exministra Jiřího Pospíšila k zpětvzetí stížnosti (tedy k odnětí obžalovaných zákonnému soudci). Pan soudce se pak odměnou za dobrou práci dostal před soud.

V prezidentské volební kampani byl k získání hlasů dobrý téměř jakýkoli prostředek. Miloš Zeman se svezl na vlně kritiky amnestie, vyvolané nepřáteli Václava Klause. Slíbil, že se postará o vypátrání hlavních architektů amnestie. Slib domněle splnil prostřednictvím snaživce Vratislava Mynáře, který z autorství textu nařkl Ladislava Jakla, Petra Hájka a Pavla Hasenkopfa. Pan prezident byl spokojen a považoval záležitost pro sebe za uzavřenou. Nabídl tím veřejnosti uspokojivé východisko z trapného pátrání po věci, která za ně nestojí. A může trvat na svém bez ohledu na pravdu.

Ale Vratislav Mynář narazil na odpor nařčených. Věci nijak neprospěl, protože Zemanův zbytečný slib zřejmě není naplněn. Jediným účinkem jeho vystoupení je rozpoutání dalšího kola honu na čarodějnice, na jehož konci zřejmě má být potrestání náhradního viníka za amnestii.

Nejhlasitěji se nařčení z autorství amnestie brání Pavel Hasenkopf, právník, za Klausova panování dlouhodobě působící v Kanceláři prezidenta republiky. Jeho současné vystupování nepřekvapuje. Již dříve dal najevo nelibost, že Václav Klaus nesáhl po jeho verzi amnestijního rozhodnutí. Později tvrdě zkritizoval advokáta Marka Nespalu, obhájce pana exprezidenta v řízení u Ústavního soudu ČR, za způsob, jímž vedl obhajobu. Možná se cítil dotčen, že Václav Klaus ke své škodě nepověřil obhajobou jeho. Ještě v druhé třetině ledna tvrdil, že neví, kdo napsal text amnestie. V únoru svůj návrh textu amnestie uveřejnil s obhajujícími vysvětlivkami. Tím předem vyvrátil Mynářovo nařčení.

Jeho současné vystupování je krystalicky čistou ukázkou neloajality státního úředníka. Zná vůli dlouholetého nadřízeného trvat na své výlučné odpovědnosti za amnestii, ale ničeho nedbá: chce si přičíst zásluhu za vyvrácení pravdivosti jeho tvrzení. Možná se tím chce zavděčit Miloši Zemanovi a dosáhnout zrušení vyhazovu. Za tím účelem kope kolem sebe a napadá kdekoho včetně ministra spravedlnosti Pavla Blažka a předsedy vlády Petra Nečase. Zachoval se ale neloajálně i vůči současné Kanceláři prezidenta republiky: porušil daný slib, že nezveřejní okolnosti svého propuštění.

Nesplnění slibu, daného Kanceláři prezidenta republiky, je naprosto neomluvitelné. Neloajální chování k Václavu Klausovi by se dalo omluvit pouze tehdy, kdyby vedlo k nějakému veřejnému prospěchu, ale takový účinek nemá a ani mít nemůže.

Nabízí se otázka po motivu zpochybňování postoje Václava Klause. Nemám pro to žádný důkaz, ale může jím být okolnost, že se pro Pavla Hasenkopfa nenašlo místo v Institutu Václava Klause.

Honička za stínovým přízrakem autora amnestie odvádí pozornost veřejnosti od daleko důležitějších věcí týkajících se justice. Nikdo z bojovníků proti Václavu Klausovi se nezamýšlí nad stavem společnosti, který vede k tomu, že až do amnestie jsme byli evropskou jedničkou v počtu uvězněných osob, přičemž máme mimořádně vysoký podíl recidivistů. Na rozdíl od sousedních zemí nám k tomuto katastrofickému stavu nepomáhají cizinci, na ostudu si vystačíme sami. S trochou nadsázky lze říci, že nejsme národ muzikantů, ale národ kriminálníků. Pokud nedojde ke změně trestní politiky státu, za čas budou naše věznice znova přeplněné jako před amnestií. Ale tato stránka věci nezajímá politiky, novináře ani politizující právníky.

Prohlubování poznatků o důsledcích amnestie ukazuje, že problém neúnosné délky trestního stíhání je vážnější, než jsme tušili. Celkový počet řízení zastavených abolicí je v poměru k celkovému počtu živých kauz nízký: podle zprávy Nejvyššího státního zastupitelství ČR k 29. březnu 2013 bylo zatím zastaveno celkem 415 případů se 757 obviněnými. Děsivé na tom je, že z toho připadá na kauzy, zastavené v přípravném řízení, 260 případů s 372 obviněnými. Jinými slovy: státní zastupitelství v nich nedokázalo za osm let buď zastavit stíhání jako bezpředmětné nebo obviněné předvést před soud. Vidím zde motiv k obrácení pozornosti vedoucích státních zástupců od problémů policie dovnitř, ke zkvalitnění práce úřadu.

Připomínám, že nárok na vyřízení trestní věci v přiměřené době a bez nadměrných zásahů do osobního života obviněného je ústavním právem. Nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání je samo o sobě trestem svého druhu zasahujícím nejen obviněného, ale i jeho rodinu, zvláště v případě souběžného obstavení majetku. Nakonec je pohromou i pro poškozené, kteří jsou nuceni čekat dlouhé roky na uznání svého nároku a na konci je trestní senáty stejně většinou odešlou do občanskoprávního řízení.

Hlásím se nadále k názoru, že novoroční amnestie byla prospěšným rozhodnutím bývalého prezidenta. Obhajoval jsem jej v řadě článků, z nichž první vyšel již 3. ledna 2013. Připouštím, že jako každé lidské dílo, i tato amnestie trpí drobnými vadami, jež ovšem její celkový přinos nesnižují. Ty drobnosti ale na mne působí dojmem, že autor textu prezidentova rozhodnutí nebyl trestní právník a neorientoval se dobře v problematice vězeňství. A text je poměrně jednoduchý, takže by jeho autorem mohl být inteligentní poučený laik. Nicméně dodávám, že otázku, kdo panu exprezidentovi s textem amnestie pomáhal, považuji za nezajímavou, a to z důvodů výše uvedených.