Před 48 lety se občané jedné menší země seznámili s praktickým dopadem Brežněvovy doktríny tzv.“omezené suverenity“.

Ne, že by se to v historii ještě nikdy nestalo. Lidské dějiny jsou naplněny násilím jednoho národa proti druhému, vpádem na jeho území a následnému vybíjení obyvatel či aspoň znásilňováním morálky porobených. Dokonce se vždy najdou i ochotní Quislingové, kteří tak nějak převezmou onu odpornou vlastizrádnou činnost do svých rukou, většinou s omluvou typu „on to někdo dělat musí a je lépe, když to budu já, protože oni jsou horší“.

Nalézat lze však určitá specifika toho „našeho“ srpna 1968. Především šlo o akt nikoli nepřátelské země, ale, jak sami okupanti tvrdili, šlo o vstup tzv.“spřátelených armád Varšavské smlouvy“ na území jednoho z nich. To, že vstup byl proveden bez vědomí vlády (tehdy spíše vládnoucí strany, ale to je jen technikálie), že byl proveden v noci a náhle ze všech možných stran hranic, je dokladem nikoli oné proklamované „internacionální pomoci“, ale obyčejného přepadení nic netušícího suverénního státu.

Dalším specifikem byl fakt, že jej provedla armáda, která před 23 lety nesla zásadní podíl na osvobození naší země od nacistů. V naší zemi (a to bez ohledu na zkušenosti některých žen s osvoboditeli) bylo v té době plno pamětníků, kteří s úlevou vítali konec války, při níž bylo zabito, popraveno na 360 000 našich občanů. Po zemi stála spousta pomníčků padlým vojákům, pamětních desek i pietně udržované hřbitovy. Na tom nic neměnila přemrštěná adorace Sovětského svazu ve škamnách a v povinných existenčních pochodech na 1. máje. Mnoho lidí mělo pevně zakořeněnou vzpomínku úlevy konce války a balastu zbavený lidský vděk.

Každá znásilněná žena - pokud má chuť o tom hovořit - vám sdělí, že nejhorší na všem je onen pocit ponížení, který při tom zakusila. Že i přes odpor slovní a občas fyzický je prostě přemožena silnějším a poté je nucena dělat to, co nechce, a to tak dlouho, jak rozhodne násilník. Druhým pocitem je hnus z toho, co se stalo, i ze sebe samé. Za to, že musela strpět lidské ponížení bez ohledu na vlastní přání. Po dobu dalšího života si s sebou onu odpornou vzpomínku nese.

Oné noci došlo k témuž, jen v národním měřítku. Nic na tom nemění řada teorií, proč se tak „muselo“ stát, jak to postihlo ty „čestné komunisty“, kdo za tím byl atd. Češi a Slováci zažili ponížení od svých dřívějších osvoboditelů, pocit beznaděje, že se v danou chvíli nedá příliš moc dělat.

I přes události v roce 1989 zůstala v dosud žijících pamětnících ona blednoucí vzpomínka, jakési memento, že se věci mohou ze dne na den změnit nečekaně, razantně a dokonale vzhůru nohama. Možná proto muselo uplynout oněch dvacet dalších let, aby děti ponížených a zhnusených rodičů našly dostatečnou odvahu bez pocitů hnusu a a ponížení a řekly, že takhle žít už nechtějí.

Cena za to vše byla, je a nejspíše ještě dlouho bude příliš vysoká.