Zrno od plev
Dominka dostala "kindervajíčko". Znáte to: má to tvar vajíčka, je to z čokolády, je to zabalené do celofánu. Uvnitř většího vajíčka je menší vajíčko z plastu a v něm je maličká skládací hračka. Velmi často chytrá a vtipná.
Dominka dostala kindervajíčko a pochopila, že je to schránka cosi skrývající. Oloupala hbitými prstíky celofán. Pak se pustila do toho hnědého krytu. Vydolovala vnitřní vajíčko, Objevila ho, otevřela ho.
Vysypala obsah. Za pomoci okolí byla sestavena hračka.
Dominka má v genech pořádkumilovnost a jala se tedy uklízet. Nejdřív celofán a pak to divné hnědé.
"To se papá, Dominko," radilo okolí.
"Ble ble," namítla Dominka. Usoudila dle barvy.
"Ale to se opravdu papá!"
"Ble ble!" bránila se.
"Zkus to."
Zkusila to. Tvářila se při tom, jako kdybyste zkoušeli chuť pečeného škorpióna pomazaného extraktem ropuch pokálených ptakopyskem.
Dotyk jazyku. Poznání. A radostný úsměv na té doposud prosté tváři.
Není to ble ble! Je to bombo!
Příště věř, Dominko.
Ale ne každému. Ale ne všechno.

Telefonování
Telefon, to je samozřejmě dnes mobil. V republice je snad už půl druhého mobilu na hlavu včetně novorozenců. I Dominika má svůj, zatím tedy bez baterky. Chodí a telefonuje.
Když zatelefonuju Davidovi nebo Thao, Dominika volá "děda, děda". To, co je podivné, je to, že volá "děda, děda", i když stojím vedle ní a Davidovi nebo Thao zazvoní v ruce mobil. Jsem snad já původce veškerých telefonátů, přinejmenším v její představě?
Až jí bude dvacet, zeptám se jí na to.
Je telefonem okouzlena. Ráda poslouchá hlasy ve sluchátku a odpovídá miminkovskou posunčinou. Ráda líbá telefon - to se pak ozývá ve sluchátku rána, která vám urve ucho, ale ve skutečnosti je to projev něhy.
Abych jí nekřivdil, už umí i slovo "haló".
Umí už hodně slov. Onehdy se před ní vedla řeč o tom, že ve dvou letech by dítě mělo znát dvě stě slov. A ona bez zaváhání začala odříkávat svůj repertoár. "Haló" mezi těmi slovy nechybělo. Kdyby se měl psát nějaký "basic basic language", určitě by tam byla slova "ham" a "haló". Kdyby se měl omezit na dvě slova, nic bych se nedivil, že by tahle "double H" tam zůstala.

Čas mění účel
Na podzim roku 1995 přišel (přinesli ho) do našeho domu rotvajler Bart, tehdy šestitýdenní štěně. Rozhodl jsem se tenkrát předělit zahradu na dvě půlky plotem abychom divé zvíře mohli v případě potřeby zavřít, aby neotravovalo návštěvy. Časem se ukázalo, jak prozíravé to bylo rozhodnutí. Když jsem tedy dával instrukce kováři panu Protivovi, první otázka, kterou mi položil, se týkala výšky toho plotu. Jak vysoko skáče takový rotvajler? Netušil jsem. Takže jsem ukázal rukou "asi takhle" a to "asi takhle" bylo sto dvacet centimetrů.

Čas plynul, až doplynul do dnešních dnů. Bart neskáče. Bart je rád, že jakž takž chodí po vratkých nožkách. Plůtek zůstal. Je v něm branka. Dominka objevila, že se dá otevřít a zavřít. Je to ohromná zábava, pro ni. Pro okolí už míň, protože při každém zavření a otevření čelo vrátek drcne o sloupek. Vrz, vrz, baví se Dominka. Vrz, vrz, trpí nervy okolí. Navíc, vrátka jsou z kovových tyčí. Dominku napadlo, že skrz ně prostrčí hlavu. Vysvětleno, že se to nesmí dělat. Já vyprávěl, jak jsem coby pachole prostrčil hlavu mřížemi, ještě za života mé babičky, když jsme ji navštívili na Žižkově. Thao též prostrčila hlavu mřížemi coby holčička ve Vietnamu. David se přidal, že si přesně nepamatuje, ale že taky určitě prostrčil hlavu mřížemi. Ljuba u té debaty nebyla. Musím se jí zeptat, kdy ona prostrčila hlavu mřížemi.
Dominka neprostrčila hlavu mřížemi. Dělá vrz, vrz. Naštěstí v tomto případě čas pracuje ve směru pozitivním. Časem se mříže nestávají hlavám prostupnější, zato hlavy rostou.
A taky třeští tím vrz, vrz.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena