Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Spartakiáda
Četl jsem v novinách, že první spartakiáda se konala před padesáti lety. Zase jedna studánka pro vzpomínání. Vždyť já na té první spartakiádě cvičil coby žáček! To přišla paní učitelka Čápková do třídy a řekla nám, že budeme cvičit na spartakiádě - a že každý máme mít pomůcku: bude to cvičení s krychlemi a každá ta krychle má mít hranu, už nepamatuju, ale dejme tomu 24 cm. Přišel jsem domů a poprosil tatínka, aby mi vyrobil krychli o hraně 24 cm. Otec se zasmušil, pohroužil se do učených matematických knih, osvěžil si Pythagorovu větu a další disciplíny eukleidovské geometrie a po delším úsilí mi vyrobil velmi chatrnou krychli s připomenutím, že bych na ni neměl moc sahat.
Všechny ostatní děti měly šikovnější tatínky, všechny měly lepší krychli než já, a jedna holčička měla tatínka truhláře a ten vyrobil krychli ze dřeva s mahagonovou dýhou a vyleštil ji do piánového lesku. Tím pádem se ona holčička stala hlavní figurou ve třídě a byla předmětem obdivu, závisti a podlézání a patolízalové jí nosili tašku a podstrkovali svačinu a celá hierarchická struktura smečky tím byla rozvrácena a bůh ví, jak by vše dopadlo, kdyby se za několik dní neozval školní rozhlas:
"Chrchly chrchly, žactvo čtvrtých a pátých tříd nechť se odebere ke školníkovi kde nafasuje úřední spartakiádní krychle konec hlášení."
V tu chvíli se obdivovaná holčička stala předmětem posměchu a její mahagonová krychle se ocitla v propadlišti dějin.

Samozřejmě, že pořádáním spartakiády se komunisté snažili zahladit vzpomínku na sokolské slety. Tyhle slety přežívaly v myslích starší generace jako něco úžasného. Každému z nás rodiče okouzleně vyprávěli o sletech,jako by to bylo to největší, co náš národ kdy vykonal. Ale kupodivu jsem nikdy nezaznamenal výraz pohrdání ke spartakiádě. Když se konala poprvé, už u nás fungovala televize, jenže ji zdaleka neměl každý. Lidi se scházeli, aby se mohlina spartakiádu dívat - na obrazovce velké jak arch papíru A5! Žactvo nacvičovalo spartakiádu povinně - a zase, nikdo se nad tím nepozastavoval, nikdo se tomu nedivil. Zaonačili to šikovně, nácvik byl součást vyučování tělocviku a, pochopitelně, tělocvik byl povinný.
O cvičení s krychlemi jsem tu už vyprávěl, to byla první spartakiáda. Pokud mě paměť neklame, na té druhé spartakiádě holky cvičily s bílými obručemi. To byly platové hadice stočené do tvaru kruhu a nezbedníci ty kruhy rozpojovali a spojovali do sebe a dělali z nich velká kola - a hudebně nadaní nezbedníci (nikdy jsem mezi ně nepatřil) na ně uměli troubit jako na trumpetu. Naopak sportovně zdatní jedinci dovedli kolem sebe točit těmi obručemi pohybem pánve - tuším, že se tento druh sportu jmenuje hula hoop. Jenže ta opravdová hula hoopová obruč má větší průměr, než měly ty spartakiádní obruče, o to těžší bylo s nimi hula hoopovati.

Moje vzpomínky na spartakiádní dny jsou matné, ale v podstatě pozitivní. Tenkrát, v těch padesátých létech, byl všední život příšerně nudný, fádní, udušený, nedělo se nic, co by nebylo povoleno, a povoleno nebylo prakticky nic, takže spartkiáda byla úžasné vybočení z té šedé uniformní všednosti.
Z paměti se mi ale noří jeden průser spojený se spartakiádou, už jsem tu na Psu jednou o něm psal: Plakát na jednu z prvních spartakiád (řekl bych že na druhou) dělal malíř Adolf Zábranský. Na obrázku byly znázorněny jásající dorostenky. Kterýsi čilý práskač dešifroval les rukou a zjistil z něho římskou třináctku, jako že ta spartakiáda je ve skutečnosti třináctý sokolský slet, a byl z toho monumentální průser, plakáty se zabavovaly, přelepovaly, pietně snímaly a přechovávaly... Jestlipak ho má někdo ještě schovaný?