Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Kulaci a šmelináři

Celý komunistický režim byl založen na předpokladu, že když režim okrade všechny majetné, že doposud nemajetní se stanou majetnými sice méně než ti původně majetní, ale majetnější, než byli dřív. Krádež se povedla, nefungovalo to ale nikdy. Aby se lidu vysvětlilo, v čem tkví závada, čas od času se vyvolala aféra s "odhaleným šmelinářem".

Šlo obvykle o nešťastníka, řemeslníka nebo obchodníka, který si schoval nějaké zásoby v naději, že bude mít snadnější začátek, až režim rupne. Psalo se o těchto lidech v novinách. Režim ale kladl důraz na osobní zkušenost. Takže to vypadalo tak, že za výkladní skříní určitého obchodu na hlavní ulici nebo na návsi bylo vystaveno zabavené zboží, které si dotyčný "nakřečkoval". To byly nejplnější výkladní skříně - právě v té mnohosti měl vzniknout dojem, že ve vedlejším obchodě, kde je ve výkladní skříni uschlá kytka a Gottwaldův portrét, je tak prázdno právě proto, že "šmelináři" poschovávali zboží a až se StB podaří všechny šmelináře odhalit a zboží nalézt, bude všeho dost.

Lidi kolem toho chodili a koukali. Byl jsem tenkrát moc malý na to, abych mohl pochopit, co si říkali, pokud si něco říkali. V té době toho lidé moc na veřejnosti neříkali. Nevybavuji si, kdy se s tím přestalo. Určitě jsem takovou výstavbu viděl ve Slapech, v dolejší části, blízko hostince U Neužilů, a pak taky na Dobříši. V Praze jsme bydleli od roku 1954 a nevzpomínám si, že bych v Praze takovou exhibici viděl. Z těch aktivistických výstav si vzpomínám na jedinou - byla tuším v podzemí paláce Dunaj - a byli na ní prezentováni nepřátelé státu: jednak špióni a diverzanti (padáky, žabí muž, samopal atd.), jednak vnitřní diverze: manekýn jak z konfekčního obchodu oblečený do trempířského a kolem něho Rodokapsy. Koukal jsem na ty Rodokapsy a říkal jsem si - tak tohle kdybych si mohl přečíst!

Veřejné osvětlení

Padesátá léta byla dobou temna nejen v přeneseném slova smyslu. To čemu se říká black out, tedy výpadek proudu, bývalo na denním pořádku. Propaganda vysvětlovala výpadky proudu řáděním diverzantů a taky úžasným výkonem průmyslu a zemědělství - všechno jede na plné pecky, takže je třeba se uskrovnit v mrzké buržoasní soukromé spotřebě elektrického proudu. V každé domácnosti tehdy byly někde po ruce petrolejky. Dávaly celkem hezké teplé světlo. Nepříjemné bylo praskání cylindrů - proti tomu existovalo opatření v podobě vlásenky nasunuté na okraj cylindru. Tatínek zapálil petrolejku a držela se černá hodinka - kdybych měl vzpomínat na to nejhezčí, co jsem kdy zažil, asi bych tam zařadil jeden večer, kdy při takové černé hodince tatínek předčítal kapitoly z kniha Jaroslava Žáka Bohatýrská trilogie.

Tma ale byla, i když všechno svítilo.

Na vesnici samozřejmě byla tma - o nějakém veřejném osvětlení sotva mohla být řeč, možná tu a tam svítila nějaká lampa. Každý měl baterku - existovaly i dynamo baterky, musely se mačkat, kvílely, uvnitř bylo dynámko a svítilo to mžouravě, podle toho, jak energicky kdo mačkal. Někdo měl i lampičku na svíčku!

Pražské veřejné osvětlení bylo taky značně pochybné efektivity. V lampách svítily obyčejné žárovky a na Starém Městě a Malé Straně bylo plynové osvětlení -v lampě svítil věčný plamínek, večer lampář obcházel lampu po lampě, tyčkou otevřel kohout, rozsvítil a ráno zase kohout uzavřel: bude se to zase zavádět, to je skvělé!

Výbojkové světelné zdroje se začaly zavádět, pokud si vzpomínám dobře, na přelomu padesátých a šedesátých let. Rozdíl to byl úžasný - mělo to ovšem nepříjemný vedlejší efekt. Od té doby není v Praze pořádná tma a nedají se jak se patří pozorovat hvězdičky. Což je v době, kdy jsou běžně k dostání hvězdářské dalekohledy pro amatéry, mrzuté.