Řeknete si možná, kdopak asi mohl Barta polapit, pokud ho aspoň trochu znáte z mého vyprávění. Ano, i to se mohlo stát, je to jen náhoda, že se to stalo v čase vánočním.
Navíc, nestalo se to někde v divočině, nespadl do pasti na mamuty, nezaběhl do Minotaurova labyrintu. Ztratil se na zahradě našeho domu na Mrázovce, tedy dnes už v centru Prahy.
Padla noc a Bart najednou byl nebyl, zmizel, ztratil se. Samozřejmě, že to vyvolalo neklid. Když Bart zmizí, jdu se nejdřív podívat dolů do přízemí do pracovny mého otce, která dnes slouží jako knihovna. Bart tam občas někdy proklouzne a nedovede otevřít dveře, protože se otevírají dovnitř a jsou tak situované, že je nemůže tlapou zachytit. Jinak totiž si Bart umí otevřít veškeré dveře, ať už otevírací k sobě, nebo od sebe.
V tátově pracovně Bart nebyl.
Marně jsme ho hledali na zahradě. Samozřejmě mě napadlo, že si otevřel branku a vyběhl ven a tam sežral nějakého jedlého psa. Branka však byla zamčená jak se patří, na dva západy.
Vysvětlení bylo vcelku prosté.
V koutě zahrady jsem nechal povaloval žebříček, který kdysi vedl z balkonu na plochou střechu. Nechal jsem ho dělat v krušných časech, kdy jsme dokončovali stavbu prakticky bez peněz - byl svařený z armovacích drátů, jen pruty, na konci ohnuté, a Bart, jak se večer po zahradě potuloval, nějak nešikovně se ochomejtl kolem zahnutého konce žebříčku, ten se mu zahákl za řetěz kolem krku a Bart tam uvízl.
Kdyby zakňučel, zaštěkal, kdyby na sebe jakkoli upozornil. Ne. Čekal tam mlčky, ani nehlesl. Mistr sebeovládání, nebo prostě hňup, charakterizujte to podle své letory.