Gari se nikdy nehrnula ráno ven. Nora ano, ta vyběhne a udělá, co je třeba, však se to pozná podle fleků na trávníku. Gari je decentní. Ta jen opatrně vykráčí a zase zakráčí a když se chce vyčůrat, tak kupodivu (skoro) vždycky na cestičce vydlážděné žulovými kostičkami.

Ale teď, co se ochladilo, jenom vystrčí čumák.
Mohla by sloužit jako teploměr. Kdybych jí na tlamu namaloval mírky, mohl bych měřit, kolik je stupňů. Dnes ráno byly dva plus, to byl čumák ke čtvrtému fousu.
Jsem zvědav, jak změřím patnáct mínus.

Vynořilo se z webu

Dostal jsem do mailu automaticky generovanou zprávu, že si někdo stáhnul moji fotku kamsi uloženou a nyní nedohledatelnou a že se mu líbí. Na fotce je Nora jako štěně, v přísném lovecko – bojovém postoji, s levým uchem napřaženým jako husitský cep. Úžasná fotka, ale kdepak ji asi mám ve svém archivu, tak přísně vědecky vedeném?

Jo, jo, tak to chodí. Na tohle zakukáme mnozí z nás. Fotíme, třebas i krásné fotky produkujeme, ale kdepak jsou ty fotky? Jen číslíčka to jsou a stačí zmáčknout klávesu a je po nich.

Tak aspoň tu fotku zveřejním zde, a prodloužím její život. Asi tak na pár dní.

Do boje s plyšákem

Štěstí

Štěstí, co je štěstí? Básník si myslí, že muška jenom zlatá. Garina ale má na štěstí jiný náhled než pan Heyduk. Ona přesně ví, co to je štěstí.

Štěstí je počkat, až všichni odejdou z ložnice a ona se nastěhuje Noře do pelechu a válí se v něm.

Co chceš, Garinko?

Oba to jsou neotravující pejskové, Gari jako Nora. Nechávají mě pracovat, leží si na svých pelíškách a když jim řeknu, že se půjde ven, radují se a ženou se ke dveřím. Ani krmení nevyžadují, tedy, nevyžadují ho nijak dotěrně.

Je v tom životaběhu jedna výjimka.
Sedím u stolu, pracuju a Gari si vyleze na kanape a opře tlapky o hranu stolu a kouká na mě a pak tlapkou doráží na klávesnici a na myš. Že bychtěla jít ven? Před dvaceti minutami jsme se vrátili. Hlas? Nemá hlad, po návratu dostala granule.
Já ovšem moc dobře vím, co chce. Už je tma, a tak ji musím pustit do ložnice a ona se navrtá do pelíšku, přikryju ji dekou tak, aby si zakuklila hlavu a takhle bude spát až do rozednění.
Moc by mě zajímalo, jak by se chovala, kdybychom se přestěhovali do Švédska, někam ke Kummavuopio.