21.4.2021 | Svátek má Alexandra


BEST OF HYENA: Žebra a co dál

7.4.2021

Měl jsem výročí

Je to čtrnáct dní (v pondělí bylo), co jsem sebou seknul na ledu a zlomil si dvě žebra. Zpětně si vybavuji, jak se chovali v té chvíli pejskové, samozřejmě, že byli se mnou. Gari se přiběhla na mě podívat a Nora se potulovala opodál. Za ta léta, co spolu chodíme (průměr 9 km denně, to je 3285 km ročně, Noře je deset, to sakra jsme skoro obešli zeměkouli!), jsem už několikrát sebou praštil, zakopnul o něco, stane se to. Nikdy se mi nic nestalo, nadával jsem a zvedl jsem se a šel dál. Ale vrtá mi hlavou, jestli by mi pejskové pomohli, kdybych tam zůstal. Před těmi dvěma týdny to bylo fakt blbý. Kdybych padl na hlavu, určitě bych ztratil vědomí. Jestli pak by běželi pro pomoc ?

Neběželi. Vybodli by se na mě. Jsou to pejskové. Byl bych padlý na hlavu, kdybych si myslel něco jiného.

Už chodíme normálně

V úterý jsem byl na kontrole zlomených žeber. Už jsem měl žádanku na rentgen, tak jsem šel rovnou a byla tam ta samá paní doktorka, co minule. Ukázalo se, že slyšela v rádiu moje povídání, ve kterém jsem si pochvaloval, jak to na poliklinice na Buďárně (Praha 4) pěkně šlape. A citoval jsme ji, že lidi kradou lžíce na boty. A opravdu, oni ukradli i tu lžíci, co jsem si s ní před týdnem nazouval polobotky já! Teď už mají novou, červenou. Nedali mi ji do ruky, ne proto, že by mě podezřívali, že jsem tu starou čmajznul já. Ale rentgenovali mi jen hruď a v botách jsem zůstal. Na zpáteční cestě mě před Břežanami kontrolovali policajti, jestli mám puťovku. Měl jsem ji. A byli milí, opravdu, je radost si lámat žebra, samí milí lidé kolem!

A pejskové? Už chodíme normálně.. Musím nachodit hodně, abych dohnal propad. Ročního průměru 9,1 km denně se propad nedotkl, ale měsíčně mám jen 7,8 a víc ani nechtějte vědět, hrůza! Budu muset pěšky až na Svatý Kopeček, abych to dohnal. Pejskové nebudou proti, jak je znám.

Jak to vysvětlit

Jdeme na procházku ráno. V noci mrzlo, sluníčko ale hřeje už od šesti, takže na cestičkách v lese je bláto. Po procházce musíme do garáže a tam Gari a Noru hadicuji.

V poledne je to o něco lepší, sluníčko cesty trochu vysušilo, nicméně hadice musí zasáhnout. Gari se podvolí skoro dobrovolně, Nora zaleze do křovin a musí být odlovena.

Zato večer je situace opět jiná. Bylo celkem teplo a bláta ubylo. Domů jsme se vraceli po suchu. Takže tlapky čistím jen froté hadrem.

Jak to asi pejskové vnímají? On neví, co chce. Anebo: večer je už tak línej, že ani ten kohoutek neotevře.
To jste ale na omylu, bestie mizerný!

Na cizím pozemku

Garině je už devět! Není to žádná růžolící debutantka. Přitom je schopná udělat tak zásadní chybu, že vleze otevřenými vrátky na pozemek střežený psem.

Má setsakra smůlu, že to byl a) pes) b) krasavec, bílý královský pudl, c) nesnažila se ho vychovávat, jak už to tyhle postarší vykastrované feny mívají vůči krasavcům ve zvyku. Mrckovala kolem něho a bylo to takové rokokové dostaveníčko.
Já na něm ocenil hlavně to, že jsme nemuseli jet na veterinu.

Kost jako kufřík

Gari našla v lese kost. Nic morbidního, byla to kost hovězí, nakrátko nařezaná, už dávno opršelá a zbavená všech organických zbytků. Jako vždycky když najde něco hnusného, přišla mi ji ukázat. Pochválil jsem ji a ona ji pyšně nesla po zbytek procházky a donesla ji až k nám na zahrádku. Pak jsem ji musel zklamat. Dovnitř s ní nesmíš.
Kost zůstala venku. Při následující procházce ji Gari odnesla zpátky do lesa.
Chodí s kostí, jako když si bankovní úředník nosí do práce kufřík. Je to kost s kostí.

Kdo s koho

V pondělí našla Gari v lese odřezek hovězí kosti a odnesla ho až na sám práh domu. Dál ani krok! Byl jsem zvědav, jak s ní naloží. Už jednou si ji nesla zase ven, však jsem o tom psal, že je jako bankovní úředník s kufříkem. Ten kufřík se na zahradu vrátil. V poledne jsem seděl na terásce u kafíčka a vidím, Gari si to šine s kostí v hubě domů. Zařval jsem, odběhla… a mazala na druhou stranu domu, k domovním dveřím. Potvora ví, že do baráku se dá jít od branky anebo zezadu ze zahrady. Proč to nevyzkoušet?
Jsem pyšný na svou bdělost a ostražitost. Dům jsem uhájil. Teď večer (v úterý) jsem šel s pytlem plastů do tříděného a kost leží u vrátek. Nepochybuji, že hra bude pokračovat.

Nešlo to vyhrát

Smutnou zprávu mám pro ty čtenáře, kteří s napětím sledují můj boj o hovězí kost. Donesena z lesa, dopravena na pozemek, pašována do domu. Zradilo mě počasí. Kdyby lilo, kdyby byla plískanice, to by se dům bránil. Ale hajte ho, když slunce pere a venku je dvaadvacet stupňů.

Takže to dopadlo tak, jak muselo: šel jsem si po obědě zdřímnout a vidím, na kanapi obsazeno. Na kanapi kost. Hovězí, z lesa donesená.

Blbka na kvadrát

Jdeme naší ulicí a už z dálky vidím, že na samém konci vyjíždí pan L. z pozemku. Gari šup, a už vletí otevíranými dveřmi dovnitř, to je klasika. Tak jsem popoběhl, mávám, pan L. zastaví, stáhne okénko, vysvětlím co se děje, on se zasměje, rozloučili jsme se a on odjel a nechal vrata pootevřená.

Volám Garinu. Nora capká se mnou a dělá hodnou: já jsem tady, já jsem nikam nevlezla! Chválím Noru, volám Gari. Vlezl jsem na pozemek, obešel dům a Gari nikde. Vykouknu na ulici, jestli mezitím nevyklouzla. Nevyklouzla.

Takže je to jasné. Když Gari zmizí, je vždycky v garáži.

Naštěstí byl ještě někdo doma, otevřel garáž a skutečně, blbka byla uvnitř. Ona jak vběhla k L. na pozemek, vrata garáže ještě dobíhala a šup, Gari byla uvnitř. Potmě, samozřejmě. Ale s pytlem granulí pro pejska. Takže zase to nebyl tak úplně pitomý nápad.

Případ s žábou

Oživili jsme zahradní jezírko, spustili filtraci. Voda se zvolna dostává ze stádia hrachové polévky do stádia čiré vody. No a koukám, na dně leží žába.

Spřátelené žáby tu máme už tradičně, sem tam nějaká ta ropuška, i nádhernou rosničku jsem tu jednou viděl. Skokan hnědý tu s námi bydlí. Řekl jsem si, asi se chudák utopil a leží teď na dně. Opatrně jsem ho plastovými hráběmi vylovil – a on pohnul nohou! Zadal jsem dotaz internetovi a odpovězeno: skokan hnědý zimuje na dně nádrže hlubší než 50 cm. Což naše jezírko je. Že nic neřek? Mohlo mě napadnout, že vydrží čtvrt roku bez nadechnutí?

Schoval jsme ho tedy pod husté větve tsugy, aby na něho nešlo sluníčko (bylo sluníčko). Večer jsem to kontroloval, už tam nebyl, někam odešel. Včera odpoledne Ljuba slyšela kvákání. Nejdřív myslela, že je to telefon (na Dominiku mám telefon: žába) a pak jí došlo, je to náš skokánek, už mu otrnulo a má kecy.

Jsme kompletní, je jaro. Co tyto řádky píšu moc ne, ale ono se to poddá.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.