Z Březovské ulice vede k lesu cesta mezi poli. Je značená i v katastrálním plánu. No a jednou ročně nastane orba a páni oralové cestu zaorají. Tentokrát to udělali jenom z půlky, nevěřím svému oku, rozorali jenom tu část, která vede podél lesa až dozadu, jaksi opravdu do lesa.

Když se to stalo poprvé po našem přestěhování, žasl jsem, zuřil jsem, prskal jsem. Zkušení místní mě uklidňovali:

"To je tu každý rok. Zvyknete si."
Nějak jsem odmítal přistoupit na tezi, že když je něco každý rok, má to tak být a je třeba si zvyknout. Teď už jsme taky místní a zvykl jsem si.

Samozřejmě lidi chodí k lesu dál a kodrcají po hroudách a časem vznikne nová cesta a lidé zapomenou na incident s oraly. Až do příštího orání, kdy výsledek jejich vydupávání přijde vniveč. Zatím to řeším tak, že záměrně prošlapávám. Jdu s Norou od lesa a skáču po vrcholcích brázd. Snažím se navázat na práci předchůdců. Ve směru od lesa, tam už vznikla docela zřetelná cestička. Ale zřetelnost se vytrácí a v místech, kde by měla navázat na zachovalou část cesty, už jsou jenom hroudy. Jak je to fyzikálně a technicky možné? To se ti lié, mí předchůdci, vypařili? Cestou zhubli, takže tlak jejich nohou polevil? Nebo se dokonce v půlce vrátili?

Nevím. Mám na rozřešení záhad tak dva, tři měsíce. Potom vznikne nová cesta a bude to jedno.

Hraniční zámeček

Udělali jsme si s Ljubou dovolenou a jsme teď v Hraničním zámečku, na půl cestě mezi Valticemi a Lednicí na jižní Moravě. Mám podobné pocity jako naši přátelé Věra s Pepou, kteří byli minulý týden v Krkonoších – v kempu byly tři rodiny! Tady je to skvělé, nádherná příroda, všude lesy, rybníky, pohodlné lesní cyklostezky, lidé milí, příjemní. No a tady v tom Hraničním zámečku, respektive v hotelu který k němu náleží, skoro nikdo není. Že by všichni odtáhli k mořím a exotikám?

Jsme tu na území někdejšího lichtenštejnského panství. Hraniční zámeček Lichtenštejnům sloužil jako letní sídlo, něco jako chata nebo tak nějak, a po okolí je rozmanitých staveb a stavbiček rozeseto ještě mnoho, snad jich je celkem čtrnáct. Co mě vzalo naprosto – nejsou tu komáři! To nechápu vůbec. Ljuba tu už byla před měsícem s Annou a taky se divila, že tu komáři nejsou. Myslela, že ještě nenastala jejich sezóna. Třeba teď už mají po sezóně. Doufám, že si nevezpou příklad z komárů jihočeských.
Ti mají sezónu pořád.

Nora do roku dva

Dneškem zahajuje Nora druhý rok svého pobytu u nás. Loni jsme ji přivezli z chovné stanice, očkovanou v ten den, kdy jsem volal, zdali štěně nabízené internetem je ještě k mání, se zuby poznamenanými prodělanou psinkou, začervenou, s nemocnými ledvinami. Přesně před rokem jsme ji vezli na veterinu a hned ten první den byla na kapačkách.

Ušli jsme tedy hodně dlouhý kus cestu od té doby a myslím, že je u nás celkem spokojená, přinejmenším se nezdá, že by si na něco stěžovala. Pokusil jsem se ji změřit, pravda, metr je něco, čemu silně nedůvěřuje. Nicméně mám důvod k domněnce, že měří v kohoutku šedesát centimetrů a když jsme byli posledně na veterině, aby ji tam zkoukli, vážila devatenáct kilo. Díky lovu bojových motýlů je pořádně vysportovaná a celkově vypadá jako prosperující pejsek.

To ovšem si myslím já a myslí si to Ljuba a jistě také Anna, která je ve Zvoli s Norou. Ale víte, jak to je. Každý, koho jsem potkal, si pěstuje mýtus krutého dětství. Každý pak v dospělosti vykládá, jak bezpříkladně přísní byli jeho rodiče a v jak šílené šikaně musel žít coby dítě a co všechno nesměl, zatímco jiní a tak podobně.

Copak asi bude Nora vyprávět psím kamarádům o krutém dětství u nás?
"Představ si, Fanánku, že naši mi nikdy nedovolili válet se v posteli. Ani tlapkou. Vůbec!"
"To snad ne! Je tohleto vůbec možný?"
A tak podobně. Přitom je to navíc pravda, žádný mýtus. Nesmí do postele. Až se to dozvědí ochránci psích práv, udělají nám peklo na zemi.
Porušujeme základní práva psího dítěte.