Je to už věc generační. Víte, co to je "p - š - t"? My starší ročníci zvoláme: strýček Jedlička! Šťastní mladší ročníci se zeptají: kdo to je strýček Jedlička? Strýček Jedlička byl pořadatel a protagonista dětských představení, a jako fantom poznamenal duše řady dětských generací. Svoje představení zahajoval proslovem na téma "p - š - t", tedy šlo o citoslovce utišení, "pšt". Děti měly vzít na vědomí, že je třeba sedět, být zticha a sledovat Mistrovu produkci. Navštěvoval jsem v dětství i loutkové divadlo na Senovážném náměstí. Jeho šéf pan doktor Malík také měl před každým představením umravňovací přednášku: seďte, ani se nehněte a naslouchejte a dívejte se. Mlčky.

Střih.

V neděli jsme byli s přáteli Knéblovými a jejich dětmi a s Dominkou v Divadélku Reduta na představení o třech veselých prasátkách. Pravda, šly na mě trochu mrákoty, když jsem se dozvěděl, že jde o drama Pašíka, Mašíka a Šašíka plus vlka, a utěšovalo mě jen to, že hudbu k tomu složil Jaromír Nohavica. No a vidíte, byl to silný zážitek. Žádné "p-š-t", žádné umravňování! Děti byly spontánní, hrály s sebou, lezly na jeviště a radily prasátkům, kde se mají před vlkem schovat. Úžasná atmosféra. Dominka byla nadšená a večer vykládala doma:

"To je škoda, že jste to taky neviděli!"

Takže žádné "p.š.t", tyhle děti už nežijí ve stínu "p-š-t". Kéž jim to zůstane.

Neodpustím si ale přípodotek s tou výhradou, že je to pohádka a kdyby to mělo být jinak, byl by to horror. V příběhu jde o to, že má vlk hlad a chce se najíst. Prasátka nakonec toho přísně chráněného predátora utlučou k smrti a mlátí do něho, dokud je v něm jiskřička života. To vše před očima dětiček, které si doma pouchutnávají na vepřovém a na šunce a na prejtu.

Pšt... To je realita, pohádka musí být jiná.

Jako starý Indián
Říká se, že Indián skučel a naříkal, když mu rodila žena. Netuším, zdali je to pravda a pokud ano, nelze popřít, že to nese rysy komična. Tím hůř pro mne, protože teď jsem trochu jako ten Indián: v úterý Ljuba s Annou Marií malovaly a vymalovaly moji pracovnu. Dřely tam a mě tam k tomu ani nepostily, že jsem v této věci naprosto nekompetentní. No a večer mě rozbolela záda, ale opravdu fest. Měli jsme večer ve městě schůzku s přáteli a jeli tam autem. Musel jsem jít v autě dozadu a tam ne sedět, ale ležet, taková to byla ukrutná bolest. Přes noc to trochu polevilo a teď, když tu sedím a píšu, tak... nic moc. Takže píšu jen krátko.

Chybí jen kankánové tanečnice
Záda už jsou jakž takž a včera jsem je vzal ven do Prahy a prodělal s nimi seminář mé fotografické Dílny. Zatím to tedy vypadá více méně dobře. Zpátky jsem jel na Strakonickou a tam najel na Pražský okruh, směr Brno, s tím, že vyjedu vesteckým výjezdem a pojedu přes Hodkovice a Břežany domů. Takže mám první dojmy z Pražského okruhu.

Páni, tak takhle nějak, představuji si, stavějí dálnice petrodolaroví bilionáři. Poznal jsem dálnice německé, francouzské, italské, též zamozřejmě holandské a belgické, taktéž americké, po dálnicích jsem jezdil v Jižní Koreji, ale s takovým luxusem jsem se nikde nesetkal. V Cholupickém tunelu koukáte, odkud vyběhnou tanečnice a začnou tančit kankán, a přechodů pro losy je všude tolik, že by se tam dala z Masai Mara svést big migration pakoňů. Tak se staví, když je ruka páně otevřena a na korunu se nehledí. Na milardu se nehledí.

Neberte to jako povinné české frfňání, jsem opravdu rád, že tahle část okruhu je hotova a že slouží, nicméně si myslím, že kdyby ten okruh byl stavěn tak, jak se v chudobných zemích jako je Spolková republika Německo stavějí dálnice, mohl být hotov celý. Což bych byl ještě radši a na kankán, pokud bych ho chtěl vidět, jako že nemusím, bych si zaskočil do operety v Karlíně.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena