Předesílám, že se mě ta výhoda netýká, jsem, byl jsem a patrně nadále budu ranní ptáče. No a právě proto o té výhodě vím, potvrzuje se v posledních dnech. My ranní ptáčata se probudíme a nebe je čisté, modré. Na východním obzoru je znát, že se tam už zatopilo v kamnech. Klube se krásný den. My ranní ptáčata se radujeme. Konečně! Leden byl hnusnej, únor taky, nejinak březen s dubnem, květen nestál za nic, červen, to byl Medard na entou, červenec se srpnem propršely, takže haleluja, nastala změna!
O něco později se dostaví první mráčky, někdo v pozadí to do nich pere hustilkou, ony rostou a tmavnou, až zakryjí celou oblohu.
Do toho se probouzejí pozdní vstávalíci.
Otevřou oči, posadí se na posteli, pohlédnou z okna a řeknou:
"No jo. Další hnusnej den."
Bez stopy zklamání v hlase, zatímco my, oklamaná ranní ptáčata, v koutě skřípeme zobákem.

V sobotu v ZOO
Víkend se pěkně vydařil, svítilo sluníčko - v ZOO bylo v sobotu, když jsem s hladovými posluchači odcházel ve tři z fotografického semináře, jedenáct tisíc lidí! ZOO je skvělá, z příhod ze semináře uvedu jedinou.
Jeden z posluchačů vzal s sebou synka, kolik mu může být, tak dvanáct. Asi po dvou hodinách mě synek oslovil s velmi vážnou tváří:
"Mám problém. Ztratil se mi táta."
"Táta se najde. Neboj, nic ho nesežralo."
"Já vím," pravil mladý muž. "Jenže já mám hlad!"
Půjčil jsem mu a on odkvačil do restaurace Gaston. Mladé organismy dlužno živiti hodně a často.

ZOO tedy super, nicméně jako stálý a častý návštěvník mám pocit, že přece jen něco skřípe. Pozorovatelna ve velké voliéře je možná už hotová, leč není ptáků. A jaksi ubylo mladých informátorů. Měl jsem nejdřív pocit, že je to jen dojem, ale potvrdilo mi to několik dalších lidí, taky že se jim zdá, že té péče ubylo. Byl bych moc rád, kdybych se mýlil.

Krásný víkend
Konečně bylo hezky - víkend jsem strávil s naší fotografickou Dílnou na parkurových závodech v jezdeckém areálu pana Opatrného v Hořovicích. Koní a sluníčka a fotografování jsme si užili dost a dost - já ovšem se tu soustřeďuju spíš na legrační stránku věci. Ta byla asi jen jedna - spolehl jsem se na autoatlas, abych do Hořovic jak se patří trefil, a to bylo dobře. Z internetu jsem si stáhnul mapu Hořovic, jenže v Hořovicích ne moc důsledně označují ulice jejich názvy a to vám je potom mapa dobrá na dvě věci. Nicméně jsem se do areálu dostal za pomoci mobilu a rad od posluchačů, kteří už tam byli. Ukázalo se, že bloudil každý. Ovšem zbývá nerozřešená záhada - jak se tam dostal ten první, který neměl komu zavolat?

Došlo na nejhorší
A je vymalováno - jak rád bych si takto povzdechl! Bude vymalováno, bohužel ani ne dnes a patrně ani zítra, přičemž zítra dojde opravdu na nejhorší, na vymalování mé pracovny. Včera večer se dostavila Anna Marie a dnes ráno se pustí spolu se svou matinkou, tedy mou rodnou manželkou Ljubou do díla. Už minulý týden navršila Ljuba v garáži pixly a pytlíky a štětky a válečky. Dnes to vypukne.

Připouštím, že opravdu je třeba občas vymalovat, ovšem nejsme jednotni v obsahu slova občas. V mém pojetí občas leží vždy v budoucnu a navíc je ten pojem vždy spojen s kondicionálem - ono by to chtělo vymalovat. V pojetí zmíněné dvojice je občas termín konkrétní, nepodmíněný, předpokládá periodicitu a ta je tak krátká, že už se dá mluvit o frekvenci. Vždyť jsme malovali tuhle - a zase to rozdvojení náhledu. Moje tuhle bylo před nedávnem, jejich tuhle je nekonečně vzdáleno.

Když si představím, jenom kolik kabelů mám v pracovně...
Podám zprávu o průběhu. Už dopředu vím, že bude plačtivá.

Malování pokračuje
Včera jsem zde oznámil, že se u nás začíná malovat - ano, Ljuba s Annou Marií vymalovaly ložnici a pokoj a dnes se chystají na moji pracovnu a Annin pokoj. Po pravdě řečeno, já zůstávám stranou a jsou mi svěřeny jen práce nejjednodušší: vyvenčit psa, dojet do Ohrobce do restaurace Aristokrat pro pizzu a když je malování hotovo, přenášet nerozbitelné předměty, najmě pak knihy.

Klobouk dolů, dílo doposud hotové je provedeno s pečlivostí přesahující mé chápání, natož pak schopnosti napodobovací. Tak třeba v ložnici máme police na knihy, takové ty z IKEA, vsazené mezi kovové nosníky a ty jsou přišroubované ke zdi. Nikde ani kapička, barva těsně přiléhá k polici, nikde nezůstala stopa po té staré barvě.

Já mám za sebou taky nejednu malovací epizodu, nikdy dobrovolně, vždy po brutálním nátlaku, ano, maloval jsem, ale pak následovala náprava mého malování, mytí podlahy a podobně.

Málo platné, nemám k malování ten správný vztah. Takové to "ty stěny vypadají děsně" na mě nepůsobí. Nic děsného na nic nevidím. Ale když je vymalováno, líbí se mi to. Inu, malovací parazit.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena