Tenhle týden by snad měli Noře vytáhnout ty ocelové svorky z rány, má jich tam snad dvacet. Dohlížíme na ni a když to není možné, musí nosit na hlavě trychtýř – a chudák Gari taky, protože by jí ránu lízala.

Venku jsou obě volné, bez trychtýře. Nora už běhá normálně a také Gari už dostala do svého běhu ten svůj obvyklý elán. Jsou ale obě nápadně hodné. Stačí jednou zavolat a přiběhnou. Nevzdálí se víc než na padesát metrů. Když s nimi jdu, pořád se ohlížejí, kde jsem. Že by byl skalpel nejúčinnější výchovný prostředek? Tomu se mi nechce věřit, ale vypadá to, jako by tomu tak bylo.

Takže titulek poopravím, stav není normální, spíš ideální. Normální bude, až zase budou kopat na Myší louce díru a já budu na cestě marně pískat a hulákat.

Ve starých kolejích

Část ranního okruhu jsme absolvovali se starým kamarádem Cífou. Je to živé torpédo, asi tak jako Garina. Trochu jsem trnul, když kolem Nory skákal. Ona má ten fráček doslova sešitý a stačilo by jediné trapsnutí drátem a byli bychom, na tom ještě hůř než před týdnem – ano, je to právě sedm dní, kdy se to stalo a jeli jsme na veterinu, aby tam Noře sešili natržený fráček.

Takže to byly takové smíšené pocity. Pejskové se radovali a já se radoval s nimi, jak se radují. Zároveň jsem na to radování shlížel s obavami, aby zase nenastalo to půlvteřinové rup a z radosti je starost.

Je až kupodivu, ta hbitost, s jakou dovede osud radost překlopit do starosti až žalu. Zpátky mu to jde podstatně hůř.

Opatrnost nadevše

Poslední maléry s Gari a Norou mě zbavily iluzí, že svět je milé místo k životu. Jsem obezřetnější stran jiných pejsků. Ona se ani Gari, ani Nora neperou, jsou to kamarádská, družná stvoření, jenže...

Byl čtvrtek, to znamená společnou procházku s Roníkem. On se svou mamutí postavou by mohl odrazovat eventuální útočníky... Opisovali jsme náš pravidelný čtvrteční okruh a bodem obratu, kde do Zvolského potoka děti vrhají do rozběsněných vln Moranu, symbol zimy, a najednou se odkudsi vyloupl Albert, ohař od nás ze Šmoulova. Nora i Gari se s ním dobře znají, ale nějak ve mně zatikal nějaký budíček a Alberta jsem zahnal.

No a potom, na konci procházky se ukázalo, že on to nebyl vůbec Albert, jen mu byl podobný... Nic se nestalo. A věřte, že v tomto ohledu jsem zcela ne-novinářsky rád, když se nic nestane.

Zatracený pacient

Nora byla na kontrole na veterině, proklepala to tam, ordinaci posypala svými bílými chloupky, lítaly z ní, jako kdyby sněžilo. Teď připravuju Hyenu na zítřek, sedím u počítače a abych ji měl na očích, dovolil jsem jí vlézt na postel. Je přikrytá odolnou dekou, ta postel. Nora na postel vylezla, jak jinak. Ale proč tam hamtá a hrabe, rochá tam a stele, drápe do deky a točí se jak trdlo?

Jen počkej, potvoro. Nebudeš dlouho pacient, však se uzdravíš a pak...
Pak s něčím přijde Gari. Od toho máme dva psy.

Jsem atraktivní

Odpoledne jsem měl pracovní schůzku. V kanceláři tam měli pejska, velikého dobromyslného bulíka. Podřimuje na pelíšku hned u vchodu. Náramně se o mě zajímal, očichal mě a když našel stopy po Gari a Noře, olízal mi obě ruce a šmrdolil se kolem mě, div mi neprodřel nohavice až na kolena.

Když jsem přišel domů, Gari s Norou ke mně běžely, očichaly mě a když našly stopy po tom bulíkovi, olizovaly mi ruce a šmrdolily se kolem mě, div mi neprodřely nohavice až na kolena.

Moje atraktivita, přinejmenším u psího plemene, dosáhla velmi vysoké úrovně.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena