V Dolních Břežanech, kde mám svůj ateliér, zatím není velký problém s parkováním. Opakuji, že zatím. Místo se najít dá. Jsou tam místa placená, jenže nikdo nekontroluje, zda si řidič místo zaplatil. Pravda, týká se mě to jen okrajově, protože mám stání v garáži pod domem, v kterém je ten ateliér.

No a včera jdu po náměstí Na sádkách a koukám, městský policajt dává za stěrače papírky. Tak už to začalo, poměry utužily, napadlo mě. Ještě že mám to stání! No a pak jsem nahlédl, co je na papírku napsáno.

Bylo to varování, aby lidi nenechávali cenné věci v autě... Jaký to úžas, on se ten policista skutečně snažil pomáhat a chránit, klobouk dolů, velká pochvala! Že by se časy změnily a policie se přeměnila z orgánu buzerujícího na orgán pomáhající? Letos jsem vzpomněl padesáté výročí dne, kdy jsem dostal řidičák – takže mám fakt hodně naježděno. Za těch padesát let jsem zažil jednou – bylo to někdy před 15 lety v Brně – kdy policisté lidi chránili tak, jak je to běžné všude jinde. Byla bouračka a půl kilometru před havárií řidiče varovali, aby zpomalili. Stalo se to ale fakt jenom jednou za celou tu dobu, co jezdím. Jistě se to děje i jinde, ale já to mohu dosvědčit jen z příhody v Brně. No a teď policista varuje... ani se mi tomu věřit nechce!

Utajená kost

Nora našla v lese kost. Pro mě dilema: sebrat kost nebo nesebrat? Pejskovi nevysvětlíte, že je zásadní rozdíl mezi granulemi koupenými v obchodě a svinstvem nalezeným někde v křoví. Nuže, toleroval jsem kost. Dělal jsem, že Noru nevidím, jak pašuje kost domů. Pronesla ji skrz vrátka. Dopravila ji za trávník.

To se odehrálo před dvěma dny. Myslel jsem si, že je kost zapomenuta. Nebyla. Včera večer dala Nora najevo, že má něco důležitého k vyřízení venku. Pustil jsem ji. Po deseti minutách jsem se po ní začal shánět. Vyhlédnu a vidím bílou skvrnu na temném pozadí. Jdu se podívat. Hned se zvedla a odběhla do hlubší temnoty.

Ano, zpracovávala kost! A schovávala ji přede mnou. Třebaže jsem se zachoval jako naprostý liberál ve věci pašování kostí.

Historický kocour

Zima se blíží, uvedli jsme do chodu krmítko. Každé ráno je třeba ho doplnit zobáním, napadá mě, že by bylo dobré obohatit český jazyk slovem zobivo. Může-li být krmivo, proč by nemohlo být zobivo? Ale co do jména, praví Shakespeare, zobivo nezobivo, sypeme ptákům do krmítka slunečnicová semínka. Přechováváme je v plechové krabici od sušenek. To je důležitá podrobnost: krabice se zobivem chrastí. Nora ráno leží na svém křesílku. Uslyší šramot zobiva v plechu a vyletí a běží ke dveřím na zahradu. Historicky, v šerém dávnověku jejího života, tedy přesněji loni, se v křoví vedle krmítka vyskytl kocour a Nora mu slavně prohnala perka. Už nikdy od té doby se neodvážil na pozemek vstoupit, tak důkladně mu byla perka prohnána. Nezáleží na tom. Lesk slavného dne se promítá do každičkého našeho jitra a vítězný jekot naší Nory je oslavným chorálem historického vítězství.

Mohlo by to ptáčky vylekat a odehnat od krmítka. Naštěstí se to neděje. Přitažlivá síla zobiva je silnější než strach z jekotu loňského reka.