Vyhlídka Máj je mimořádně zajímavá turistická destinace. Je to kousek od Štěchovic, proti proudu Vltavy. Řeka tam tvoří meandr až komicky podobný Podkově na řece Colorado, jenom menší, ale ne zas tak dramaticky menší. Tam jsme se vypravili v sobotu na výlet, i s pejsky.

Ovšem už první náhled nás vrátil z nebe na zem. Gari zvládla pád a skluz do Ohrobeckého vodopádu bez úhony, ovšem tam bylo převýšení třímetrové. Tady bylo dvacetinásobné. Takže: ústup od srázu, přivázání Nory i Gari k dubu a cesta na vyhlídku Máj.

Netrvalo to pět minut a už byly tady obě, Gari i Nora, provázány vodítkem! Byl to pravý útěk v řetězech a bůh ví, jakým Houdini systémem se od toho stromu dostaly. Vodítko nepřetrhly, strom nepřekousaly, jak rozvázat uzel lana, které mám na krku, nechápu, nicméně je fakt, že tu byly a hrnuly se po skále dolů vstříc záhubě.
Útěk skončil dobře, totiž polapením. Následně odvedením do auta a tam uzamčením.
Vyhlídka Máj je super, ale psa nechte v autě. Je to tam fakt hodně strmé.

Fotila Ljuba, útěkářky před uvázáním

Dvojnásobné štěstí

Vydali jsme se na hezkou odpolední procházku podél Vltavy, od Štěchovické přehrady pěkně proti proudu, po stezce která se vine nad zatopenými Svatojánskými proudy. V neděli svítilo sluníčko, podzim bláznil barvami a byla to pohoda, dokud jsme nezjistili, jak strašlivě Nora smrdí.

Našla u vody chcíplou rybu a vyválela se v ní. Pokračovali jsme v cestě. Ne snad, že by nám to nějak přes míru zkazilo náladu. Máme psy už nějaký ten pátek a víme, že tak to s pejsky chodí. Nora se naparfémovala, tak aspoň že Gari...

Kdepak je Garinka? A hleďme, běží a jak je veselá!

Bodejť by nebyla veselá. Vyválela se v ještě smrdutější rybě než Nora.

Po procházce jsme je vezli v kufru auta. Hned pod proud vody, sotva jsme dojeli domů, a nakonec je Ljuba přemázla sprejem.

Ležely pak na kanapi a zachmuřeně přemýšlely o pokaženém odpoledni, které tak skvěle začalo.

Brzy tma

Dny se krátí a bude hůř, čekejme na Ježíška ne proto, že nám nadělí nějaké poklady, ale že se zasadí o to, aby se zkracovala noc a prodlužoval den. Pejskové jsou z toho taky celí pryč. Ráno by už mělo být dávno ráno a je pořád tma a večer by měl být pořád ještě den na zlobení a je zase ta pitomá tma.

Ze světla se jim do tmy nechce, ale jakmile se tam ocitnou, na tmu zapomenou, protože jim tma nevadí. Včera jsme se vraceli, já neviděl nic, občas se z černi vylouply bílé stíny. Pak šel vánoční stromeček. A nebyl to vánoční stromeček, byl to Idi a měl svítící obojek.

Že bych našim dámám připevnil svítící rolničku na oháňky?

Do tmy se nechce

Hračky plačky

Nora je jemná dáma, která si nenechá nic líbit. Gari je drsné děvče, které si od Nory nechá líbit prakticky všechno. V té dvojce je Nora vůdčí element. Jak dlouho ještě?

Má to vývoj. Nora chce mít prioritní přístup k Ljubě a ke mně. Na procházce běží vždycky první a občas se na Gari vrhne a dá jí za uši. Jenže mění se to. Pozoruju to se zájmem ne zcela nezúčastněným. Na počátku procházky, na Myší louce, má Nora vrch. Ale pak dál v lese se karta obrací, Gari se brání stále účinněji a pak už útočí a honí Noru mezi stromy.

Je to vše v rovině škorpení, nikoli rvačky. Občas ale zatrnu. Třeba dneska, to jsem si všiml na poslední chvíli, že Gari běžela vedle Nory a uhnula před kmenem dubu v posledním zlomku vteřiny.

Mohlo být o dub míň.

Zatím Nora vede

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena