Jeli jsme autem na výlet, já s Ljubou a vzadu pejskové v jejich celkové vaničce, připoutaní ke kovovým chytátkům na kšandičkách. Jak má být. Bylo horko a otevřel jsem jim okno, jen tak napůl, aby jen frňáky, vystrčili, ale nic víc. Najednou si všimnu, že Garina čouhá do půl pasu, skoro. Byl jsme si jistý, že jsem okno jen pootevřel.

Ljuba přišla na to, že tlapkou zmáčkla knoflík v opěradle a otevřela si.

No a při návratu, pejskové naskočili na svoje místo, uvelebili se a hup, chytrá Garinka si okamžitě otevřela okno. Naplno. Takže jsem začal používat ten knoflík blokující stahování oken.

Nora je pejsek spořádaný a do řízení se mi tedy neplete. Ale naučila se otevírat branku v plůtku dělícího předzahrádku od zahrady za domem. Měli jsme v neděli návštěvu s maličkými dětmi a nechtěli jsme riskovat nějakou kolizi. Najednou byli mezi námi! Vystrčil jsem je zpátky, přesvědčil se, že jsem háček správně zaklesl do očka. Za pět minut byli zase mezi námi a zajímali se, co svačíme. Potvora jedna, naučila se. Zjistila, že při určitém rytmu úderů tlapkou háček nadskočí a vrátka se otevřou.

Potvory mazané! Zatím jsem na ně vždycky vyzrál, ale mám pocit, že se kruh zužuje.

Výjimka z pravidla

Nejednou jsem obdivoval obratnost, s jakou se pejsek dokáže vyhnout překážce. Gari se s Norou velmi často honí. Jednou je vpředu ta, podruhé ona, ta, co vede, se ohlíží. Já trnu, vždyť letí rovnou na strom! Zbytečné trnutí. Ona se vyhne.

Včera zase – obě dámy se honily, jako vždycky, v závěrečné fázi procházky, už v naší ulici, na dohled od vrátek. Vpředu Nora, za ní Gari, klasická situace. Nora se ohlíží, já trnu, letí na popelnici přichystanou na chodníku k odvozu. Ona se vyhne.

Nevyhnula se. Bum, popelnice letí na zem. Teprve když jsem ji zvedal, došlo mi, jaká to musela být rána!
Však taky Nora kulhala. Chvilku. A myslíte, že se přestaly honit? Odpoledne zase, jedna vpředu, druhá za ní, rovnou na strom.
Vyhnul se. To je dobře, nerad bych narovnával strom.

Houdini

Houdini, to byl iluzionista specializovaný na mizení a na něho vzpomínám v souvislosti s našimi pejsky. Jdeme domů, uvádím příklad. Jsme v poslední sekci naší ulice. Nora, Gari a já. Ohlédnu se a sestava se změnila, ulicí se ubírá Nora a já. Ulice pustá. Nikde nikdo. Kde je Gari? Musela by dosáhnout nadsvětelné rychlosti, aby mi zmizela z dohledu.

Nebo si otevře přivřené dveře do cizího domu a zase je za sebou zavře.
Bravo, Houdini! Tedy, bravo, Gari!

Zvětšenina

Tak se jmenoval slavný Antonioniho film z šedesátých let. Zvětšenina... magická cesta po stopě zločinu na základě zvětšeniny z náhodně pořízeného negativu. Objevena mrtvola... Vzpomněl jsem si na ten film, když sem se probíral fotkami v mém mobilu. Přišel jsem na tuhle fotku z výletu na Skalku, to je klášterní budova nad městem Mníšek. Vyfotil jsem to, abych fotku poslal Ljubě.

Leč neposlal jsem ji. Gari se mi vyválela v smrdutém lejnu, nastalo drama, které jsem tu popisoval hned druhého dne. A vida, když jsem tu fotku zkoumal, objevil jsem při velkém zvětšení, že je na ní Garina zachycená, právě když se parfémuje. Opice jedna mizerná! Zvětšenina navěky zachytila tvůj odporný čin, bestie mrňavá!