Spíš je to přískok nebo dokonce vskok. Do auta skáče první Gari. Bez rozmýšlení udělá hup a už je tam. Pak se otočí a čumí, kde je Nora. Tím pádem Nora nemá místo, nemá doskočiště. Poselství je jasné, Gari říká – tak kde jsi, kde se flákáš, já tu už dávno jsem a ty dole vejráš!
Bodejť by nevejrala, když nemá to doskočiště.
Když ale náhodou skočí dovnitř první Nora, jde až na druhou stranu od dveří a usedne. Doskočiště je dost velké pro tři takové Gariny. Ta přijde, skočí a tváří se zadýchaně. To byl fofr! Málem jste mi ujeli. To na mě nemůžete chvíli počkat?

Bystré oko

Jdeme po cestě a najednou do Nory vjede čert a začne se vzpínat a snaží se vylézt na strom. Koukám, jestli tam někde nesedí nějaký neblahý opeřenec, nic nevidím. Nemám bystré oko. Teprve po delším zkoumání zjistím, že někdo pověsil na ten strom lojovou kouli. Ta Norinku velmi zajímá. Kdybych jí kouli nabídl, asi by jí opovrhla, jde o to ulovit si ji sama.

Příklad jiné bystrosti. Ráno jsme seděli v obývacím pokoji. Ljuba byla v práci, pil jsem tam ranní kafe sám s Gari a Norou na jejich křesílkách. Svítalo. A moje bystré oko spatřilo kočku, jak se plíží na terase. To bylo to plížení dravce před útokem. K tomu podotknu, že výrazně ubylo ptáčků, přinejmenším u nás. Máme na zahradě krmítko a odhaduju, že těch ptáčků je tam tak pětina než dřív. Poznám to i podle spotřeby zrníček slunečnice.
Já, majitel bystrého oka, jsem vyletěl a kočku vyhnal. Jistě že dočasně. Ale ti dva hlídači věděli pendrek, že jim za zády chytá ptáčky jejich nepřítel!

Ťap ťap

V poslední době často natáčím s kamarádem Michalem Houdkem videa o focení. Naposledy včera – bylo to video o fotoaparátu Olympus PEN-F. Michal s ním jede do Mikulova a bude s ním fotit a taky točit video a včera jsme natáčeli komentář.
Do mého seriálu o pejscích nepatří tahle zmínka jen zdánlivě. Nepatřila by vůbec, kdyby… Kdyby se natáčení nezúčastnila Gari s Norou. Obě byly se mnou v mé pracovně v Břežanech (píšu novou knihu, sci-fi pro děti) a volal Michal, že je potřeba natočit atd., to už víte.

Natáčí se to v Modřanech. Přišli jsme tam, Michal připravil pejskům pelíšek, já ho doplnil svým kabátem, aby ho měli větší, kamarád Radek se postavil k foťáku-kameře, začali jsme.
Gari, ten průzkumník a šmejdil a čmuchal, ta zůstala ležet na kabátě. No a Nora se šla podívat. Ťap ťap, dělaly její drápy na podlaze.
Napotřetí se vše povedlo, Nora si lehla a vy budete mít příležitost se dozvědět, jak to s tím Olympusem PEN-F je. Ale až v pátek, až to Radek dostříhá a Michal se vrátí z Mikulova

Zase ta psí psychika

Psí psychice říkám psichika, ale on by to nemusel bez zevrubného vysvětlení každý pochopit, tak to trochu polopatisticky předkládám. Pes má psychiku jako každý jiný človíček, o myších nepochybuji od doby, kdy jsme tu chovali dva osmáky a nechávali je skákat po bytě. Konec konců, v mých vyprávěnkách o pejscích o ničem jiném než o psichice snad ani nevyprávím.
Někdo je to složitější psichika – teď třeba se Nora rozhodla, že se bude občas bát jít do schodů. Děje se to obvykle večer, když se dole v chodbě nesvítí a schody jsou osvětlené jenom shora. To pak stojí dole a přešlapuje, nenaříká, to ne, ale přešlapuje. Nahoře to slyším a musím jít dolů a prošťouchnout ji. Opatrně vyšplhá na podestu a pak už běží sama. Když to tady píšu napadá mě, třeba hůř vidí? Neděje se to ale pokaždé, jenom někdy. Jakou má náladu. Inu, psichika.