Máme na zahradě krmítko. Necháváme ho tam stát po celý rok, ovšem teď na zimu ho vydatně zásobujeme slunečnicovým semínkem. Zásoby zobání máme v kuchyni v plechové krabici, už jsem se o tom zmiňoval. Na zachrastění reaguje Nora bujarým štěkotem. Vyletí ze dveří a prožene kočku, která tam byla... před více než rokem. Od té doby rituál trvá. Popisoval jsem to tu už minulý týden a připomínám to, protože jste to možná nečetli.

Tak se to dělo i včera. Vrátil jsem se ze zahrady, i Nora se vrátila a lehla si na pelíšek. Položil jsem krabici na stůl a vytáhl ze spížní skříně pytlík se semínky. Otevřel jsem krabici a semínka nasypal dovnitř.

Už tušíte? Zachrastilo to, Nora reagovala štěkotem a musel jsem otevřít dveře a umožnit jí, ať prožene kočku, která tam byla... před více než rokem.

Nebezpečná žluť

Udeřila zima, byť zatím jen laskavě mírný úderem, nicméně udeřila a sluší se chodit ven ve svetru. Mám pěkný, tlustý, těžký, ke krku, ba až po bradu sahající svetr, jaksepatří teplý. Celý den jsem v něm chodil. Večer jsem se vrátil domů. Měli jsme návštěvu, přišla Hanka s Karlem, seděli s Ljubou u krbu a Nora si hověla ve svém křesílku u prosklených dveří, které vedou na zahradu. To jsou důležité detaily pro další líčení.

Přišel jsem, posadil se, srknul si červeného vína, povykládal – a pak jsem se vzdálil a převlékl jsem se do nové šatní akvizice, do žluté polobundy, polomikiny, těžko říct, jak to charakterizovat. Podstatné je, že je to žluté. No a v tom žlutém jsem se vrátil do místnosti.

Nora vyletěla ze svého křesílka a začala na mě štěkat. Trvalo to hodnou chvíli, než se zklidnila. Zkrátka, pejskové nesnášejí změnu. Nicméně je divné, že měla oči ne na rozeznání obličeje, ale na tu polobundu nebo polomikinu … ledaže mě napadá... třeba ji rozčílilo, že si není jistá, zda je to bunda nebo mikina?

Ljuba záchranářem

U téhle příhody jsem nebyl a to je dobře, protože kdovíjak by dopadla. Začalo to nevinně. Ljuba s Věrou se vypravily s Norou a Fanánkem do Zlatého údolí. Normální. Pejskové si hráli. Normální. Tahali se o klacek. Naprosto normální. No a pak se stalo to nenormální. Klacek se zlomil a úlomek si Nora vrazila do tlamy. Napříč.

Nora zpanikařila – a pak nastalo to, co bych já kdovíjak zvládl a nejspíš nezvládl a utíkal bych s pološíleným psem domů a do auta a mazal na veterinu. Ljuba s Věrou Noru uklidnily, Nora si sedla a Ljuba jí úlomek z tlamy vytáhla.

Konec dobrý, všechno dobré. Mohlo by to mít lepší konec, kdyby z toho vyplynulo poučení a Nora byla opatrnější. Včera jsem s ní byl v lese. Házel jsem jí klacek, ona ho tahala a kousala.

No a já trnul.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena