Po obědě jsme si připravili pochoutku – borůvky s posypem hnědého cukru. Je to pochoutka náramná a zbude po ní tklivá vzpomínka. Garina se šmrdolí kolem. Proč bych jí nenechal prázdnou mističku vylízat?

Gari se vrhne k misce, blízne jednou, blízne dvakrát... a pak znechuceně odvrátí hlavu.
Nevyznám se ve psích chutích. Ono taky, jak který pes. Gordon měl rád pivo, Bart melouny. Gari i Nora mlsají kedlubny. Ale určitě a dozajista milují krmení pro rybičky.

Vpodvečer jsem krmení přesypával z pytle do krabice a kousek jsem rozsypal na podlahu v garáži. Na pejsky tam čeká náramné překvapení. Gari, to bude jiná pochoutka než nějaké pitomé zbytky borůvkového cukru! Ale prozrazovat ti to nebudu. To musíš najít sama.

Intermezzo

Ljuba se má vrátit až později večer, to je příležitost se podívat na nějaký pěkný film. Přítel Knébl (Woleschko.cz) mě zásobuje. Strčím do přehrávače Anděle a démony a sám se obložím dvěma anděly nebo démony, jak se to vezme: Gari po levici, Nora po pravici, je třeba distribuovat přízeň spravedlivě.

Film mě baví, pejskové podřimují. Je to film dlouhý, dneska se jiné netočí, dvě hodiny žádná míra. Padouši postříleni, hrdina se projeví být ještě větším hrdinou. Kontroluju čas, je ještě dvacet minut do konce. Nejsem sice žádný fanda na detektivky, ale tolik o nich vím, že je mi to podezřelé. Právem. Ta nejnapínavější epizoda, to finále, má teprve přijít.
V tu chvíli se pejskové vymrští a s řevem se ženou po schodech dolů ke dveřím. Aha, Ljuba přijela, řekl jsem si a jdu vítat.
Ljuba nepřijela. Pejskové vyběhnou ven, Gari se nespokojeně rozhlíží a protože je chladno, zaleze domů. Nora se vyčurá a splyne s křovinami, musí to tam projít, aby zkontrolovala, jestli tam nejsou nepřátelští kocouři (všichni kocouři jsou nepřátelští). Vynoří se až na čtvrté, důrazné zavolání.
Vracíme se nahoru, rozběhnu přehrávač a s hlavou Gari zleva a hlavou Nory zprava v klíně se mohu věnovat strhujícímu finále. Bez intermezza bych si ho tolik neužil.

Výlet do bouřky

Bylo to v neděli před osmou večerní. Seděl jsme u počítače, kouknu z okna – a rudé nebe až do nadhlavníku, obzor ještě hořel sluncem a do toho mraky a srážky deště na obzoru. Popadl jsem foťák a psy – a taky jsem psy nahnal do auta, protože tohle nebylo jen tak. Podobnou podívanou jsem tady ve Zvoli ještě neviděl.

Objeli jsme blok a zastavil jsem u pole. Tam už byli nějací lidé taky s foťáky. Bylo mi ale jasné, že musím ještě dál, abych se dostal nad řeku, kde krajina bude volnější. Vyhnal jsem tedy pejsky z pole (honili se v obilí) a zajeli jsme do Oleška. Tam ovšem ta hlavní paráda už skončila, nebylo třeba jet až na vyhlídku, ale i tak se nad lesem a nad Cukrákem děly věci. Blýskalo se – a bouřka byla tak daleko, že nehřmělo!

Pejskové běhali po louce a nad hlavou se jim to křižovalo. Nezdálo se, že se bojí, vůbec si toho nevšímali. Zkoušel jsem blesky vyfotit a jednou se mi to dokonce povedlo. Pak se bouřka vzdalovala – u nás nepadla ani kapka.

Před půlnocí se Ljuba vrátila z divadla – v Praze lilo. No a my tady ve Zvoli jsme si hráli s blesky.