Možná je znáte, ty o chytrých psech. Nora se tam velmi dobře hodí. Když jsme se na ni v létě chystali, četli jsme různé chytré knihy o výchově štěněte. No a tam se psalo, že by štěně za měsíc mělo umět rozeznat názvy sedmi hraček. To Nora umí naprosto suverénně. Má balon (to je kopačák s lany na dvou pólech, herní nástroj "norského fotbalu", dále míček, krokodýla, uzel, žvíže (nepopsatelná chlupatá věc), klacíček a hadr. Nejen to. Sedím v pracovně a přijde Nora a že si chce hrát.

"Dobře," pravím. "Přines krokodýla."
Začne hledat krokodýla, běží vedle do ložnice, jde se podívat to koupelny.

"Je dole v kuchyni," řeknu (pravda, ukážu taky prstem). No a ona běží do kuchyně a za chvilku přiběhne s krokodýlem.

"Jdeme hrát norský fotbal," řeknu jí. "Sežeň balón."
No a ona běží pro balón a hrajeme norský fotbal.

Toho krokodýla se naučila okamžitě, snad napodruhé, nejdéle napotřetí.
S komunikací typu "lehni" a "zůstaň" je to, pravda, mnohem horší...

Vzpomínka na mamadači

V pátek bylo druhého, Nora měla sedmiměsíční narozeniny a najednou je veliká. Nejen že každý kdo ji teď vidí to říká. David i Anna Marie tvrdí, že je větší než byla Iris. Těžko posoudit. Říká to Dominka, o to hůř posoudit. Ljuba ji onehdy poměřovala se Satýskem, pointrem ze sousedství. Jenže to bylo poměřování přes plot a to nemá velkou výpovědní hodnotu.

Takže zbylo jen to mamadači.
Pojem "dači" je japonský, znamená "postoj" - v tom kouzelném jazyce karate. Takže máme kibadači a šikodači a zenkucudači až po všelijaké musubidačiheiko a učihačidači. K té dlouhé řadě dači jsme přidali mamadači a papadači. To byl oblíbený základní bojový postoj naší Nory. Jakmile se chtěla pustit do zápasu s krokodýlem nebo hadrem nebo uzlem nebo méďou, sedla si Ljubě na klín (mamadači) nebo mně na klín (papadači) – přirozeně že Ljuba nebo já jsme museli sedět na zemi.

Mockrát jsme si říkali, že a) to není navěky, b) že to musíme vyfotit, než to Nora přestane dělat. No a ona to přestala dělat dřív než jsme to stačili vyfotit. Není to důkaz bleskového plynutí času? Takže toto je aspoň rekonstrukce klasického mamadači, foceno mobilem, Nora takřka násilím donucena k tomu, aby dělala něco tak nedůstojného, jako je, promiňte, mamadači.

Zkrátka, je už veliká.

Mamadači (rekonstrukce)

Strašlivý hlídací pes

Vracel jsem se domů večer. Opravdu večer, dejme tomu, v sedm, rozhodně ne v deset, o půlnoci nemluvě. Ljuba byla doma s Norou. Otevřel jsem dveře, pomalu vcházel do předsíně, zouval jsem se a najednou slyším velmi opatrné "haf, haf".

Nora mě uslyšela. Ona má ostrý sluch, jako ostatně má všechno ostré, čich, zrak a jistě i hmat a chuť. Co je to platné, čas ještě nic neotupil. No a teď měly nastoupit vrozené ochranářské a hlídací instinkty.

Co znamenalo to "haf", jak ho přeložit do lidštiny?
Vari vrahu od mého prahu? Táhni pryč, podlý vetřelče?
Nebo to znamenalo Jejda, já se bbbojím, někdo jde, musím si postěžovat, haf, haf?

Bylo to tak napůl. V první fázi hrdinství. Haf, někdo jde. Pak se ukázalo, že někdo skutečně jde. Odvaha rychle klesala. Ljuba vstala a šla mi naproti a sdělila Noře, že to jsem já. Pak odvaha stoupala a když se otevřely dveře a vzájemně jsme se viděli, Nora provolávala:

"Vrr, haf, podívej, pane, jak já tady hlídám!"

Nejlíp se hlídá vleže, s Méďou jako asistentem