Kdybych se měl drze přirovnat ke sluníčku, pak jsou Gari a Nora moje oběžnice. Ne snad, že by rotovaly, pohybují se chaoticky. Nicméně kdybych měl dělat statistický průměr, dal by se vyjádřit jakýmsi poloměrem a pak mohu jednoznačně prohlásit, že Nora by ho měla kratší než Gari. Když píšu, Nora mi leží někde nedaleko židle, kdežto Gari oběžnicuje třeba i v přízemí na svém pelíšku. Včera jsem cosi kutil u vrat. Nora pobývala na našem chodníku, Gari na protějším. Na procházce je Gari někde vpředu, Nora je mi na dohled a dává pozor na moje pokyny.

Když ale dojde na vítání, třeba když se vrátím z města, Gari je bouřlivá, vrhá se ke mně, ometá se kolem mě, kdežto Nora postává opodál a elegantně vrtí ocáskem. Když euforie opadne, Gari někam odběhne a Nora je mi poblíž.
Planetární systém je takový, jaký má být.

Okrašlovací úsilí

Zvole se vylepšuje. Přibyly chodníky, to je systematická akce, zatím poslední etapa se odehrává na návsi kolem našich dvou rybníků: provedeno nákladně a rozumně, chodník nezasáhl trávník kolem rybníků a je veden na druhé straně silnice. Taky ulice u nás na Šmoulově mají opravenou vozovku. Mizí louže, tedy propadliny v asfaltu, které sloužily pejskům jako napajedlo. Pejskové radost nemají, lidičkové ano. Došlo i na Březovskou ulici, to je ta, která svou jednou stranou sousedí s polnostmi.

Tolik úvod k dramatu. Procházka začíná právě v této Březovské, pak se jde do lesa taktéž nově vybudovanou polní cestou s patníky a alejí, následuje les a cesta zpátky stejnou trasou. Jenže mezitím pánové nalili do vyfrézovaného asfaltu tekutý asfaltový potěr coby přípravu na finální koberec.

Není třeba shakespearovské představivosti k vizi, co následovalo.

Osmero tlapek s bambulkami asfaltu. Ředidlo, benzín. Pak šamponová voda. Gari zoufalá, nevěděla jak tomu smradu utéct. Nora zalezla do dětského domečku v koutě zahrady. Nakonec jsem je vyvedl ven a šel s nimi na opačnou, neasfaltovou stranu. Tam se vyskytl utěšitel Beník, kokršpaněl. Honění, úprky, hrabání myšiček ve sklizeném poli.

Když jsem to sděloval telefonicky Dominice, chtěla vědět, zdali jsou v asfaltu na věčné časy tlapičkové otisky. Nejsou, Domčo, nejsou.

Ale spolehni se, že budou. Ještě není asfaltérům konec.

Tady se dá bejt

Nepříjemná procházka

Tak už vím od laskavých čtenářů, že na asfalt platí sádlo nebo aspoň majolka, rozhodně víc než ředidlo nebo benzín – poradili mi, když jsem psal o asfaltování v naší ulici, tak zajímavém pro naše pejsky. Asfaltuje se dál, takže rada neztrácí na aktualitě a ještě jednou děkuji.

Vrátím se ale ke včerejšímu podvečeru. Odpoledne bylo spíš letní než podzimní, docela horké. Vypravili jsme se v kompletní sestavě někdy navečer, Ljuba a já s oběma pejsky. Zvolili jsme tu nejdelší z našich obvyklých tras zvolskými lesy – říkáme jí Jaro, protože jsme ji objevili před lety právě na jaře. Měří nějakých pět kilometrů, nejdřív se jde pořád z kopce no a pak – ne překvapivě – pořád do kopce.

Takže když jsme se dostali úplně dolů, zvedl se vichr. Nerad si to vybavuju, to komíhání korun stromů nad našimi hlavami a hlavně neustávající praskot suchých větví. Mockrát jsem četl a slyšel, že se za velkého větru nemá chodit do lesa a taky bych tam nelez, podle klasické věty „kdybych to byl věděl, tak bych sem byl nechodil“. Jenže my vlezli do tichého lesa a on se změnil v žentour.

No, nic se nestalo ani nám, ani pejskům, andělé strážní mocně zapracovali svými křídlisky. Vítr ulehl.

Kdy? No přece sotva jsme vyšli z lesa.