Ljuba si koupila psací stůl. Rozumí se, že krásný – bílý, se šuplíky, s elegantníma nožkama, není to žádná technická potvora sestávající z desky a kovových trubek, jako mám já. Přivezli ho dva pánové, vynesli krabici do patra, zavlekli krabici do pokoje a jali se montovat. Ljuba šla s Norou na procházku. Chtěla sama sebe potěšit pohledem na tu krásu ve stavu hotovém. Miluji pohled na odborníky při práci. Sedl jsem si tedy do křesla, s Toshibou na klíně, protože i já musím pracovat, a sledoval, jak jim to jde od ruky.

Ten stůl má desku dvojitou. Ve velké desce je menší, potažená zelenou kůži. No a jak ti pánové zvedali desku, menší vypadla z té větší a spadla mi na nárt.

Dobře se stalo! Hned vedle mých nohou ležel na podlaze šuplík. Kdybych tam neseděl, deska by nepřistála na mém nártu. Dopadla by na roh šuplíků a místo abych já měl modřinu, byla by v té zelené kůži díra.

Po půl hodině se vrátila Ljuba s Norou.

"Dobrý!" referoval jsem u vchodu. "Stůl je hotový."

"Já měla starosti," řekla. "Takové tušení, víš? Koukla jsem jim do auta a oni mají na přístrojové desce položené DVD Pat a Mat."

Jako koza na ledě

Úsloví znám a vím, co znamená. Předpokládá nešikovné chaotické pohyby, takové to dynamické vyhýbání se pádu, které nakonec pádem skončí. Nikdy jsem kozu na ledě neviděl. Pozoroval jsem ale horské kopytníky a obdivoval se jejich obratnosti, takže mám své pochyby o tom, zdali úsloví je trefné. Rozhodně nepasuje na Noru.

Na ledu se pohybuje s obvyklou rychlostí a na hlubším sněhu jí od patiček odletují bílé gejzíry do výše hlavy (mé, nikoli její hlavy). Bravurně zvládá zatáčky. Na suchu to bere v náklonu, takže jí říkáme Rossi. Na ledě ale obezřetně brzdí.

Někdy jí to podklouzne. Ba i sebou sekne. Ostatně, Rossi sebou taky mockrát seknul a nikdo neřekne, že je nemotora!

Příklad inteligence

Asi každého majitele potěší, když postřehne na svém chlupáčovi známku inteligence navíc. Existují na to testy. Takový test jsem kdysi zkoumal, kritéria zapomněl, což věru nesvědčí o mé inteligenci. Jen jeden jeho bod mi utkvěl v paměti: chytrý pes se snaží vylovit tlapkou balónek zakutálený pod skříň. Nora je v tomto smyslu génius. Ona tlapkou míček zakutálí pod skříň a donutí mě, abych ho vylovil.

Jiný příklad inteligence. Břežanský fotoateliér mám v prvním patře. Garáž je v podzemí, nahoru vede výtah. Přijedu do Břežan, zaparkuju v garáži, jdu k výtahu. Nora do výtahu nevleze ani za buřta. Nastoupím, vyjedu do patra a ona už čeká přede dveřmi.

Je tu ovšem i její hledisko a tuším, jaké je. Říká si: pán leze do té smrduté nebezpečné věci. A nahoře je později než já. Ach jo, není moc chytrej.

Jablečňák

Jsou pejskové schopní vyčuchat pytlík heroinu v hromadě kufrů. Nora je specialista na jablka. Dokáže ho odhalit v okruhu... nechci přehánět. Objevila kouzlo jablek před časem na výletě, když jsme šli jabloňovou alejí. Tam byly všude na zemi metráky jablek. Od té doby po jablkách pátrá a nachází je.

Nalézá je v lese, kde jsou smrky, borovice a duby. Řeknete, že je tam lidé nosí zvěři. Jenže ona je nachází i ve vsi, pravidelně je nachází v Břežanech, kde mám ateliér. Včera objevila jablko zamrzlé do závěje u cesty. Hra probíhá tak, že jablko přinese a já ho musím někam odkopnout. Zmrzlé jablko zvoní, když dopadne na zem, promrzlou. Občas tím kopem trefím Noru. Musí to bolet, ve výsledku je to totéž, jako kdybych ji trefil kamenem. Nevadí jí to. Je to jablečňák.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena