Včera v podvečer jsem sáhl po sklenici s cidrem (je to tuzemský cider Mad Apple, vřele doporučuji) a koukám, ona se v něm mele vosa. Odešel jsem tedy se sklenicí na balkón. Zábradlí máme dřevěné, široké. Vylil jsem tedy cider a s ním i vosu. Motala se po ploše zábradlí velmi opilecky a musel jsem ji navigovat, aby nespadla. A ona se, potvora, vracela k té loužičce! Nenapravitelný to opilec.

Přísně jsem ji káral a dohlížel na ni, dokud se trochu nevzpamatovala. Pak si tlapičkami učesala hlavičku, aby vypadala jako dáma a ne jako nějaká hejhula vylitá spolu s chlastem, a vratce vzlétla.

To bude krušné ráno opilcovo! Bude ji bolet hlava.
Naštěstí ji má maličkou.

Kam zmizeli komáři
Není to tak dlouho, kdy jsem tu rozjímal o důmyslnosti komářího těla a dospěl k ušlechtilému závěru, že by byla škoda o komáry přijít. Jenže onehdy jsem přišel na ultimativní zbraň, pravda, poněkud nepoužitelnou v lese, kde je komárů nejvíc. Ale je použitelná tady u nás, u zahradního jezírka.

Onehdy v podvečer jsem měl puštěné zalévání trávníku a všiml jsem si, jak se ten rej komárů, trvale usazený nad hladinou jezírka a líně tam pulzující v rytmu jakéhosi průhledného srdce, pečlivě vyhýbá sprškám vody. To byla ta inspirace: vezmu na vás wapku! To je taková ta pumpa, která se připojí k hadici a ona pak žene maličké kapénky vody velkou rychlostí. Pojednám ten mrak wapkou! Jde o čistou vodu, takže nezpůsobím žádné škody ani rybám v jezírku, ani komukoli či čemukoli jinému. Jen ty bestie metu.

No a usmyslel jsem si to a neudělal to.
Ne snad, že by mi svědomí nedalo. Oni to nějak poznali a nedostavili se. Prostě zmizeli. Asi se to nějak dozvěděli. Mezi nimi je inkarnovaný telepat a ten si to přečetl v mé hlavě a prásknul mě svým novým kamarádům.

Budu je pozorovat, jestli se vrátí - a podám zprávu.

Možná ale, že je i jiné vysvětlení. Včera večer jsme na terase potkal žábu, malou ropušku. Už jsme ji s Iriskou před pár dny potkali na chodníku a vídám jí v křovinách u plotu. Zdvořile jsem ji pozdravil. Iris byla na pelíšku uvnitř a když zaslechla, že s někým na terase hovořím, vstala a s přísným výrazem ve tváři se šla podívat. Ztratil jsem hodně její důvěry od té doby, kdy mě přistihla, že si povídám se sousedovic kočkou.

To je jen zase ta žába, to je ale úroveň, podotkla, když nás viděla a odešla.

No jo, ale třeba ta žába chytá komáry, zněla moje námitka. To ty, při vší úctě, neumíš.

Přípravy na dlouhou cestu
Ve čtvrtek to s námi bude jako s těmi želvami - frr a budem pryč. Minulý týden jsem byl u zubaře a ten mě zbavil té nejhorší hrozby. Tu a tam mi v zubu ťuklo. Žádné drama, prostě jen ťuknutíčko. Jenže jedeme do Tibetu a ve výšce 4000 metrů to může být pořádná darda. Takže, jestli bude, pak si aspoň nebudu říkat, že já nešel k zubaři!

No a včera jsem si špendýroval obstřik vzadu v kříži. Zase, žádné drama, ale jak se ta záda budou chovat na trase Lhasa - Káthmándu v džípu? Mám obavu, že budou mít nárok na námitky, i kdyby teď nebolela.
Takže přípravy u nás vrcholí. Ljuba nashromáždila pytel léků a nechala si poradit od našeho kamaráda Marcela, že lepší než rukavice jsou dvoje rukavice. Těším se na to všechno a ještě víc se těším, až budu tady zase sedět a budu vás obtěžovat tím nejhorším, co vás může potkat, totiž vyprávěním o cestách. Pravidelní čtenáři ale znají moji zásadu, že obtěžování toho druhu nikdy netrvá dýl než tejden.

Před odjezdem
Digineffa píšu na čtrnáct dní dopředu... bude tam vycházet seriál o našem jarním focení v Utahu a Arizoně. No a taky jsem v podvečer posekal trávu. Je to zvláštní úkon, tohle sekání trávy. Něco jako nekonečný příběh. Že to tu trávu neomrzí, že si neřekne, dobrý, nechceš, tak nebudu růst? Ona dokonce stačí vykvést dřív, než ji zase začnu sekat. Na místech, kde Iriska udělala loužičku, se jí mimořádně dobře daří. Irda v poslední době dělá loužičky za pochodu, maluje při tom čáru. Takže máme čárkovanej trávník. No, budu na něj vzpomínat při pohledu na tibetské kamenné pláně...

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena