Nesmím kamarádit se Sárou
Nejen se Sárou, a nejen já! Ani já, ani Ljuba nesmíme kamarádit se žádným pejskem - pokud je Iris v dohledu. Chová se, jako by se bylo ob den stalo, že bychom potkali - dejme tomu - Sáru a řekli: tak, Iris, už tě máme po krk, běž do lesa a ulov si a ustel si někde pod smrčkem. My si vezmeme domů Sáru (nebo kteréhokoli jiného pejska), uložíme ji na tvůj pelech a budeme ji pravidelně krmit granulemi a napájet vodou a odblešovat a léčit kloubními pilulkami zabalenými do sejra, aby neprskala, a když bude loudit, budeme jí dávat umělé kostičky z buvolí kůže, zkrátka, budeme se k ní chovat stejně, jako jsme se dosud chovali k tobě, a tebe zapudíme, protože tě máme po krk.

Nuže, toto se nikdy nestalo ani v náznaku.
Irisčina žárlivost naprosto nemůže vycházet ze zkušenosti. Je to nepochybně vlastnost vrozená. Je zakletá, zašroubovaná někam mezi šroubovice DNA. Navíc, ta žárlivost, jak se zdá, se zhoršuje. Není to tak dlouho, kdy Iris nevrle reagovala jen na intenzivní hlazení a mazlení, provozované na cizím psu delší dobu. Chvilku si toho nevšímala, pak přiběhla a dala najevo, že to stačilo a bylo toho dost. Dnes reaguje snad ještě dřív, než stačím nějakou náklonnost projevit. Nacpe se mezi mě a cizího psa a vrčí. Ten je můj, ježí se.
Když to takhle půjde dál, bude vrčet, když se na cizího psa jenom kouknu.

Noc plná vášní
Tak u nás říkáme nocím vyplněným mimořádnými událostmi. Taková byla i ta ze soboty na neděli. Irisce škrundalo v břiše a ona pokládala za potřebné nás o tom průběžně informovat.
V první části noci jsem o tom nevěděl, informační tok stáhla Ljuba na sebe, jenže po třetí hodině usoudila, že toho už ví dost a že by bylo dobré, abych šel do služby já.
Takže někdy v půl čtvrté jsem se vydal na první noční pochod, nejdřív půlhodinový. Pak, po pauze asi dvacetiminutové, další pochod. Trval tři čtvrti hodiny. Škrundání se nerozchodilo. Sedl jsem si tedy k počítači a začal psát. Škrundající Irda mi vylezla na klín - ne snad, že by mě rozmáčkla, ale zkuste psát s dvacetikilovým pytlem na klíně, který se navíc mele. A škrundá v něm.
Výsledek toho psaní jsem poslal do redakce Pevnosti a Tomáš Němec reagoval později odpoledne nějak jako "hurá" nebo "jupí".
Myslím, že v tu chvíli to ještě nečetl. Škrundání se musí ozývat z každého druhého řádku.
Noc na dnešek se odbyla bez příhod. Kdyby tohle mělo být noční zpravodajství, neměl bych o čem psát. Ale nějak mi to nevadí.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena