Na poslední procházce to ale najednou bylo jiné. Sally se tvářila, že se jí nechce, lehala si na cestu, vlekla se co tlapa tlapu mine, tvářila se jak boží umučení.
"Je na ni moc velké horko," usoudili jsme. Jenže jsme byli uprostřed okruhu a nemělo tedy smysl se vracet.
"Musíš to, Sally, ještě půl hodiny vydržet," tak zněl závěr.
Nakonec se od nás Sally odloudila a šla asi padesát metrů od nás. Nejdřív jsem si toho moc nevšímal, myslel jsem, že ji zaujalo něco poutavého, chcíplý krtek nebo tak něco, až po chvíli jsem si všiml... že jde po paralelní cestě.
No jo! Sally šla po cestě, kterou chodíme obvykle, kdežto tentokrát jsme šli jinou cestou. Zvířátka jak známo nemají ráda novoty a změny. Takže jsme se přesunuli na tu správnou cestu a Sally ožila a běžela před námi a vesele mávala ocasem.
Konečně jsem je přivedla k rozumu, zvěstovala vítězoslavně na všechny strany a les jí k tomu aplaudoval.

Poprvé!
V Lahovicích u Prahy je most přes Berounku. Mosty tam jsou už sto let, za tu dobu byly několikrát přestavěny a naposledy ho otevírali v roce 2004. Když tudy pojedete, všimnete si dvou vyhlídkových věží. Jezdím tudy často, možná denně. No a včera poprvé jsem viděl někoho na té věži, stál tam a hleděl do krajiny!

Možná, že by stálo za to tam umístit knihu návštěv, nějaký záznam, jako bývá na vysokých horách. Byl jsem tady... dobyl jsem lahovickou vyhlídku, nepotřeboval jsem kyslíkové láhve, zkrátka – přežil jsem...

Třeba ten člověk včera byl vůbec první. Historie věžolezectví ale už asi jeho jméno nezaznamená. Takže budu na něho vzpomínat jako na Neznámého lezce.

Pršelo
Tedy, pršelo hodně a blejskalo se a když se to strhlo, byli jsme navštívit Knéblovy a z jejich domku v Olešku jsme pozorovali bleskovou iluminaci a mysleli na to, jestli jsme před odchodem zavřeli stropní veluxová okna. To je oblíbená dešťová zábava asi každého, kdo má stropní veluxová okna. Zavřeli jsme je a nic se nestalo, jak se ukázalo po návratu.

Byla to třetí bouře v pořadí těsně po sobě a při té druhé to nedopadlo tak ideálně. Byli jsme doma, takže se Ljubě podařilo zabránit nejhoršímu: šla se podívat, jak to vypadá u mě v pracovně a nevypadalo to nejlíp, protože velux nad psacím stolem byl otevřený a pršelo dovnitř. Chytl to monitor Iyama a vzalo to i klávesnici, počítač, ten spinká v závěsu pod stolem, takže byl pod stříškou. No a vida, monitor i klávesnice to přežily. Monitor asi půl dne poblikával, ale už je vyschlý a monitoruje jako před tím.

Já to pořád říkám, okno ve stropě, to je proti přírodě. A bejt Podger, to je součást přírody, přinejmenším té přírody, k níž náležím já.

Most v Lahovicích
Včera jsem tu psal, že na vyhlídkové věži na mostě v Lahovicích jsem poprvé spatřil člověka! Pan J.K. mi napsal:
Člověk, kterého jste viděl na vyhlídce mostu byl s největší pravděpodobností geocacher. Na vyhlídkové plošině je totiž keš umístěna, což byl také jediny důvod, proč jsem se tam vydal já :-)

No a pan K.U. píše:
Prvenství výstupu bych si rád připsal já, i když jsem jistojistě první nebyl, každopádně doporučuji někdy i Vám se tam zastavit a vylézt nahoru. Je to všechno z totálně děrovaných mříží, takže lahůdka pro jedince se závratí!

Takže - vzhůru do Lahovic, napadá mě, že bych se tam mohl vypravit s Dominikou!

Jak jsem narušil mravní výchovu mládeže
Na hřišti jsme byli s Dominikou nejdříve sami. Hřiště bylo ve stavu značně ospalém. Nad námi šedivá obloha a v přilehlé cukrárně Ála měli zavřeno. Chvilku jsme si hráli u stolečku na krám, pak se pár minut Dodo vlažně houpala a nakonec jsme vylezli na plošinku, odkud vede na jednu stranu houpací mostek a na druhou klouzačka.

Tam jsem spatřil žraloky.
Nejdřív byl jeden, brzy jich přibývalo. Na plošince jsme našli kamínky. To bylo střelivo k likvidaci žraloků. Bojovali jsme udatně a po nějaké době na hřišti přišla paní s chlapečkem. Ten se jmenoval, jak se později ukázalo, Pája. Boj pokračoval a Pája se opatrně přiblížil. Volal jsem na něho, aby si dal pozor, že moře je tu plné žraloků. Ušklíbl se a vyplázl jazyk. Aha, řekl jsem si. Vzdělané děcko zvyklé na hyperrealismus počítačových her. Nicméně netrvalo dlouho a Pája vylezl nahoru k nám a přidal se a boj nabýval na zuřivosti. Dodo s Pájou podnikali prudké výpady pomocí klouzačky, se zběsilou udatností se vrhali do nejhorší skrumáže žraloků a když se objevili vorvani a krokodýlové, posílení zlým duchem, jen to posílilo jejich odhodlání.

Pak přišla ta paní a nesla telefon.
„Pájo,“ oslovila bojovníka. „Pojď pozdravit maminku.“
Jenže Pája zrovna nabíjel protižraločí dělo.
„Nemůžu!“ křikl, aniž se na ni podíval. „Zabíjím žraloky.“

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena