Přítelé Knéblovi (viz Woleschko.cz) nás vzali na vodu - byla to akce mateřské školky jejich dětiček Matýska a Kačenky. Takže - "bylo nás sedm", Knéblovi, Ljuba a já, Kačenka, Matýsek a Dominika. Byl jsem zvědav, jak se bude Dodo chovat - naposledy, když byla konfrontována s něčím nebezpečným, totiž s motýlem ve skleníku Fata Morgana, prohlásila, že "motýl vadí" a ze skleníku rázně vypochodovala. Co uděláme, když uprostřed šlajsny prohlásí, že voda vadí? Nic takového se nestalo, takže jsme absolvovali skkoro 17 km dlouhou cestu na raftu mezi Týnem a Pikovicemi bez problému a dorazili jsme mírně navlhlí, leč náramně spokojení.

Pro nezasvěcené - raft je nafukovací člun tvaru oválného, taková velká gumová žemle. Šlajsen je na těch 17 km asi deset. Na raftu to snadno sjedou i neznalci, v půjčovně půjčují i laminátové kanoe a s těmi je těžší práce. Skoro pod každou šlajsnou jsme pozorovali kolegy sjížděče Sázavy, kteří se takříkajíc udělali. Naštěstí je tam většinou vody tak po pás, ale podceňovat se to nedá, při aktuálním stavu vody je plovací vesta povinná. Organizované je to super, v Týnci raft nafasujete, v Pikovicích ho odevzdáte, taktéž pádla a sud, do kterého si dáte suché převlečení, oni vše naloží na náklaďák, odvezou zpátky do Týnce a takto to funguje. Mohu vřele doporučit, Dominika též a to je co říct!

Fenomén zvaný vuvuzela
Až do včerejšího večera jsem netušil, že na světě je něco , co se jmenuje vuvuzela. Současné fotbalové šílenství jde mimo mě, jsem vůči fotbalu očkován, jediné fotbalové utkání, které jsem v životě viděl, bylo utkání zde ve Zvoli "matadoři versus mládež", a to jen proto, že jsem ho fotil, takže vuvuzela, tahle trumpetka původu jihoafrického, na mě vyskočila ze zpravodajství na internetu.

Je to trumpetka malá s vysokým výkonem, břeskná trubka, a její břesk nelze zvukově odfiltrovat, jak se dozvídám. Při ústí trubky dosahuje zvuk přibližně 130 decibelů. Kvůli nim se hráči nemohou domlouvat mezi sebou na hřišti, neslyší rozhodčího, na vuvuzely si stěžují televizní společnosti. Federace FIFA se zabývala návrhem na zakázání všech vuvuzel při fotbalových zápasech, nakonec ale FIFA a organizační výbor rozhodli, že jejich používání při zápasech nezakáží. Tolik citace z Wikipedie.

Proč to nelze zakázat? Protože to nejde, lidi by to pašovali na stadióny tak jako tak. Znamenalo by to osobní prohlídky, zkrátka, nejde to.

Začnu se o to opravdu zajímat, až vuzuela pronikne do ulic a začne mi to troubit pod oknem.

Asociačním spojením se mi však v souvislosti s vuvuzelou vybavila příhoda z neděle. Jak jsem psal, s naší Dominikou jsme se připojili k vodácké výpravě Akimovy mateřské školky Zvole a sjeli jsme s přáteli Knéblovými a jejich dětičkami Kačenkou a Matýskem Sázavu mezi Týncem a Pikovicemi. Raftů bylo celkem pět. Když jsme pak odevzdávali materiál, raftová slečna od raftové společnosti se nemohla dopočítat jednoho pádla.

Navrhl jsem osobní prohlídku všech účastníků zájezdu, ale s nápadem to dopadlo stejně jako se zákazem vuvuzely: neprošel.

Patnáctkrát vykradena
Na celé trase Praha - Chomutov dnes projíždíte už jen jedinou obcí, jinak vše objíždíte. Včera jsem byl v Chomutově, přátelé Milan Pecák, Vojtěch Návrat a Martin Zhouf tam otevírali výstavu v Galerii Špejchar. No a při cestě domů jsem v téhle poslední obci vzal stopařku. Byla to šedovlasá paní, nesla tašku. Zastavil jsem, otevřel a první dotaz zněl:
"Nevadí, že mám kýbl?"
Nevadilo. Stopaře beru často, na krátkou vzdálenost mezi mostem na Zbraslavi a Vraným. Obvykle jsou nemluvní a smrdí, cigaretami nebo jen tak, bezdůvodně. Tahle paní nesmrděla a byla hodně mluvná, za celou cestu až na staré letiště v Ruzyni, kde přesedala na autobus, nezavřela mluvicí ústrojí.
Vykládala o tom, jaké je to utrpení mít chalupu. Autobus, který jí dnes ujel, byl za poslední dobu pětkrát zdražený, přičemž aktuální autobus nedrží jízdní řád. Buď přijede dřív, nebo pozdě, tentokrát přijel dřív a ujel jí. Cesta k němu daleká, kilometr po nebezečné silnici, nebo oklikou třikrát delší, což je s kýblem obtížené, jak uznáte.
I já uznal.
No a pak ti zloději. Vykradli ji celkem patnáctkrát, jednou dokonce chalupu vypálili. Jednou zloděje načapala, zavolala policii, policie přijela s čuchacím psem, pes chlapa vyčuchal, policajti ho sebrali, jak byl zalezlý na půdě za trámem, lup připravený na stole v kuchyni, nějaké věci a kasičku s penězi, odvedli chlapa k vyšetřovaeteli, ten chlapa pustil, protože nic neukrad a ty peníze ukradli ti policajti. Vyprávěla paní. Cesta do Prahy není dlouhá, ale tentokrát mi dlouhá připadala.
Položil jsem otázku, která asi napadne každého, proč má medle chalupu, když je to takové utrpení?
Nebudu ani ve stručnosti reprodukovat další pohnutý příběh jejího života. Pochopil jsem, že chalupu člověk nemá proto, že ji chce. Ono se to prostě stane.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena