Je to s Gari tak: když nespěchá, běhá po všech čtyřech. Když spěchá, bere to po třech. Potíž spočívá v tom, že spíš spěchá než nespěchá. Garinka je pejsek, který má naspěch.

Jako léčbu bolavé tlapky jsme nasadili višňovou mast neboli Višněvského balzám. To je protizánětlivá mastička a jak se zdá, pomáhá to docela dobře. Dalo by se to i exaktně měřit, kdybychom Garině připevnili čidla na přední tlapy a a záda jí přilepili comp. Počítalo by se – v časovém průběhu – jak často se dotýká země současně a nespojitě.

Zatím to odhaduju tak 3:1 ve prospěch současného záběru. Jedno ale vím jistě, že totiž v souhrnu by vyšla opravdu vysoká čísla. Gari je pejsek spěchací a běhací.
Mastičku snáší dobře, na noc nasazeny obvazy a fusekle, nesnaží se fusekli sundat. Aspoň že tak. Ljuba si myslí, že si Gari myslí, že jí fusekle pomáhá. Já si myslím, že si Gari nic nemyslí a že pomocí fusekle vyvede nějakou nezbednost, kterou si nedovedu vymyslet. Ta musí přijít.

Česká hlava

Pejskové mají taky českou hlavu, ale kdo je ta pravá česká hlava, Garina nebo Nora?
Dneska odjížděla Ljuba hodně brzy a nechala otevřenou bránu. Máme takovou tu šoupací do strany; když je otevřená, zakryje branku. Vyšel jsem s pejsky na zápraží a vidím: brána otevřená, branka zakrytá. A kolem šel soused s vlčandou Ketty. Nora vyletěla k brance – zakryté – a začala na Ketty štěkat.
Gari se rozhlédla, viděla otevřenou bránu, vyběhla ven a utíkala za Ketty se kamarádit.

Teď si lámu svou českou hlavu, kdo je víc hlava: Nora, nebo Gari?
Nějak mi vychází, že víc hlava je Gari, ale víc česká je Nora, aspoň v tomhle případě.

Když voda zmrzne

Ten jev není častý: nějaké hovado nevyhodilo v lese prázdnou petflašku, jak už to hovada dělávají, ale petflašku plnou vody. No a ona zmrzla.

Petflašky, to je předmět prvořadého zájmu našich pejsků. Hledač je Nora, ta ji vždycky objeví a šeredí s ní a nosí mi ji a já do flašky kopu a tak – obvykle – dopravíme to smetí k nejbližšímu koši, přičemž to nejbližší může být i kilometr a víc. Zájemce je Gari. Jakmile Nora flašku objeví, vynoří se Garina a chce flašku Norině sebrat. A je z toho takový hodně složitý děj.

Tentokrát ale byl zkomplikován pevným skupenstvím vody ve flašce. Byla to půldruhalitrovka. Tedy kilo a půl, navíc zmrzlý válec. Ne stoprocentně, ještě to v tom šplouchalo, byla to taková směs.

Nakonec to dopadlo jako v té básni, kde sželelo se matce milých dítek. I mně se sželelo milých pejsků a flašku jsem odšpuntoval a vodu vylil a zbyl led, ale málo a flaška byla zkousnutelná a transportovatelná, na střídačku.

Kilometr daleko, ke koši.

Hlavolam

Když voda zmrzne 2

Po každé procházce se Gari s Norou ženou k naší nádržce na vodu. Je to japonský tsukubai, něco jako umyvadýlko, návštěva zahrady si má umýt ruce – a v Japonsku se to opravdu dělá a naběračku na vodu dostanete za dvacku v každém železářství. No a naši pejskové z toho pijí, jak řečeno, po každé procházce.

No jo, ale on je ten tsukubai zamrzlý! Marně jsem na pejsky volal, ať toho nechají, že jim přimrzne jazyk a že v kuchyni dostanou třeba celý kbelík vody.

Oni trvají nikoli na rituálním mytí tlapek, ale na rituálním napití. Kdybych jim do ledu vysekal díru, možná by byli uraženi. Sekání nepatří k rituálu.
Ano, je to známá pravda – jsou to strašně konzervativní tvorové, tihle pejskové.