Minulý týden jsme s Ljubou putovali camperem převážně po Toskánsku. Začali jsme ve Veroně a dorazili až dolů do Umrie, do Orvieta a cestu zakončili ve Florencii. Už jsme tam byli dvakrát a moc se nám líbilo v campingu Michelangelo, nedaleko piazza Michalengelo. Odtud je úžasný výhled na celou Florencii.

Camp je úžasný, ale těžko ho najít. Posledně jsme ho nalezli jen s pomopcí hodné čecho-florenťanky, ta nám ukázala, kudy se jede do parku a že opravdu tamtudy se musí a zahnete kolem záhonu a jste v campu. Jenže to bylo před deseti lety! A považte, my cestu našli, na cestičku trefili, záhon objeli a byli v campu.

Je pořád skvěle položený, odtud si na Dóm můžete skoro sáhnout. Má jen jednu chybičku:

Je zrušenej!

V recepci nechali dědka a ten s velmi milým úsměvem vysvětluje, že se máme sebrat a vypadnout. Což se následně stalo.

Nocovali jsme v jiném campu a mohli přemýšlet, že i campy jsou smrtelné, přicházejí a odcházejí a jen Florencie je pořád stejně krásná a velebná.

Sám sobě zámečkem

Na cestu do Toskánska jsme se vybavili našimi horskými koly Author. Vezli jsme je na nosiči na obytném busu, omotané zamykacím ocelovým lankem. Klíček jsme přechovával v peněžence, v kapsičce na mince. Fungovalo to výborně až do Montalcina, kde jsme hodlali posoudit, zdali zdejší červené je lepší než víno z nedalekého Montepulciana anebo nikoli.

Dorazili jsme až na montalcinskou pevnost, kde pořádali ochutnávku, a opravdu, to jejich brunello je hodně dobré víno. Zrovna levné není, ale tam ho prodávali za 15 éček za flašku a to je na brunello za hubičku. Když se podíváte na web, tak u nás začíná brunello n osmi stovkách, no a dva a půl tisíce je tak asi normál. Patnáct éček? To jek smíchu. Nekup to!

Jenže padla první kapka, pak druhá a strhul se z toho slejvák a my nasedli bez brunella na kola a mazali k našemu pojízdnému obydlí, mazali až domazali, coby dva vodníci. Jen tak ve chvatu jsme vrátil kola na držák a šup dovnitř, převléknout se a sušit vně i zevnitř, přičemž vnitřní sušení se děje pomocí tekutin, jak známu. Až ráno mě napadlo se podívat, zdali klíček od zámku hajá v peněžence.

Nehajal. V tom slejváku... zkrátka bůh ví, co se s ním stalo.

Závěr výletu jsme prožili ve Florenci a tam nejezdit na kole je hřích. Nezbývalo mi než sikovkami zámek rozlámat. Do centra Florencie jsme dojeli z kempu vzdáleného asi pět kilometrů v pohodě. No a já coby ztrátce klíče jsem se ujal role živého zámku, hlídal jsem obě kola.

Bylo mi spíláno či vyčítáno? Nikoli! Polehčující okolnosti byly příliš zjevné. Ale nožem v ráně otáčeno přece jen bylo.

V recepci kempu jsme si (možná) mohli zámek půjčit, jenže nás (= mne) to nenapadlo.

Florencie navzdory tomu je pořád stejně krásná, jako byla před deseti lety, kdy jsme ji projížděli na kolech (týchž) opatřených zámkem.