BEST OF HYENA: Na skok v Aténách
Kolega Petr L. Je hi-tech geek a do Atén se vypravil vybaven speciálním cestovatelským zavazadlem. Má eurorozměry, takže se dá převážet v kabině letadla, je velmi odloné, však ho vyrobil Samsonite, a kromě obvyklého držáku a koleček v rohu tam má ještě jednu lištu s kolečkem, takže poslouží i jako koloběžka pro transport na obrovské letištní vzdálenosti. Krása kalena jen cenou sedm a půl tisíce.
Když jsme se odepisovali v hotelu, vidím Petra, přichází a vleče kufřík.
“Jak to, že nejedeš na koloběžce“ ptám se přísně. „To jsi pak vyhodil osm litrů!“
“Mám ho pučenej,“ odpověděl Petr a tím bylo vše odpuštěno.
Kolega Honza P. Měl nehodu. V hotelovém pokoji, opět při odjezdu, neodolal hotelové čokoládičce a při cestě k autobusu ve čtyřicetistupňovém vedru čokoládička změnila skupenství, s ohledem na svoji barvu s frapantními důsledky. Honzík bědoval.
“Proč jsi ji nesežral hned?“ ptal jsem se ne moc chytře.
Potrestal mě pohledem zmučených očí.
“Jsem sběratel pohlednic.“
“No a co?“
“Jeden kolega z klubu sběratelů sbírá obaly hotelových čokoládiček. Za tu z Atén bych dostal čtyři pohlednice!“
Zapisuji i proto, abyste si uvědomili, jaké útrapy se skrývají v temném pozadí KAŽDÉ sbírky, ať je to sbírka čehokoli!
Pokroky a výboje
Byl jsem pár dní pryč a Noru vzdělávala Ljuba bez mé asistence. Událostí číslo jedna byla samozřejmě bouřka. Radostné zjištění – Nora se bouřky nebojí! Kdo ví, o čem je řeč, chápe stupeň radosti, je bouřný. Iriska se bála bouřky tak, že lezla do pračky a pod postel a museli jsme na videu pouštět válečné filmy, abychom ji trochu zklidnili. Takže, necháme válečné filmy na pokoji, není jich třeba. Loužička uvnitř domu – nevyskytla se už možná deset dní, další významný pokrok. No a naučila se chodit ze schodů dolů.
Po schodech nahoru jí to šlo hned. Umí to dvěma styly, hopkováním snožmo anebo opatrným kráčením. Dolů se bála. Ljuba ji naučila chodit ze schodů tak, že ji nejdřív posadila na třetí schod odzdola. Pak na čtvrtý, na pátý. No a dnes umí Nora sejít schody celé.
Pořád ještě to bere jako velmi nebezpečný podnik a nezdá se, že by chůzi ze schodů milovala. Ale i tak je to velké zjednodušení denního provozu. Před tím, jakmile někdo z nás zapomněl zahranit schody ohrádkou, šup a byla nahoře a kvílela, že chce dolů. Tohle tedy odpadlo.
Výhoda. Taky nevýhoda, ubyla jedna drobná roztomilá obtíž, a drobné roztomilé obtíže, to je jeden z motivů, proč je dobře mít kolem sebe pejska.
Schody nemiluji, ale zvládnu je!
Rituální očista
Budujeme naši zahradu v japonském stylu – nebo spíš v japonské inspiraci, protože je to česká zahrada, nedaleko Vltavy, uprostřed české krajiny. Ale japonské prvky má a jeden z výrazných je hned u vchodu do zahrady. Je to cukubai, fontánka pro rituální očistu. Před vstupem do zahrady si má návštěvník omýt ve fontánce ruce na znamení, že vchází s čistou myslí. Tolik teorie.
Praxe je taková, že fontánka tu je, teče do ní voda, slouží ptáčkům jako pítko a je to oblíbené zábavní místo naší Dodo, která se tu vždycky nerituálně zmáčí a nahází do ní kamínky. K očistě začala sloužit až teď, kdy máme Noru.
Pejskové, jak známo, milují mnohé z toho, co my lidé odmítáme. Smrduté předměty, například. Špinavé předměty. No a bahno. Bahna je všude plno, žně skončily a pole jsou zoraná a v brázdách Nora ráda pobíhá a zvolna mění barvu. Od přírody je hnědo – bílá a postupně se poměr bílé a hnědé povážlivě mění ve prospěch hnědé. Ještě že máme cukubai!
Má to samozřejmě háček. Cukubai je malý, rozhodně nemá rozměry sedací vany. Nora se do něj pohodlně vejde. Jenže poroste a jak znám pejsky, záliba v blátě ji neopustí ani ve zralejším, ba ani ve velmi zralém věku. Cukubai osiří a bude vzpomínat, jak sloužil k rituální očistě jednoho malého pejska jménem Nora.
Poměr bílé a hnědé obnoven
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena
