Něco takového jsem si říkal, když jsme onehdy šli s Ljubou a Iriskou na procházku a spatřili jsme výjev, který jsem zaznamenal mobilem - podotýkám, že je to hodně velký výřez z původní fotky:

Prkno vyvázané na špagáty a podšprajcované prkýnkem oproti šikmé taškové střeše... jejda, jejda...

V hospodách visíval obrázek chlapečka a holčičky přecházejících chatrnou lávku se strážným andělem za zády. Tady by těch strážných andělů musela být celá letka. Činili se dobře, zdá se, že se nic nestalo.

Ono to neštěstí přichází obvykle z čista jasna. Včera mě u nás na vsi málem nabořila paní, která si to hasila svou fábií skoro v protisměru, a kdybych neměl ve zvyku vjíždět za roh rychlostí krok sun krok, byl bych v ní. Spíš ona ve mně. Nečekaně.
Ale stejně, když se na tu fotku podívám, tak... jejda, jejda...

Výchovný sen
S Ljubou jsme se vrátili z fotoexpedice po národních parcích Utahu a Arizony a jsme oba nachcípaní - ona bohužel ve studiu, já naštěstí převážně doma u počítače. Noci nejsou příjemné, každou chvilku se probudím a mám sny. I výchovné.
Tak se mi dnes zdálo, že jsem s Ljubou na expedici a někam jdeme a najednou koukám, hele, nechala válet foťák. Tak jsme ho sebral, dal do brašny a šel dál - a nic jí neřek. Bude to výchova leknutím. Ona zjistí, šmarjá, kde mám foťák, já ji nechám chvilku dusit ve vlastní šťávě a pak otevřu brašnu a řeknu: "Ještě, že máš mě."
Ostatně něco podobného se nám stalo na Slunečním ostrově v jezeře Titicaca, kde zapomněla brašnu u šamana, který nám dával životní požehnání, aniž by sňal kulicha s reklamním nápisem Coca Cola z hlavy, jenže tam jsem ji nedusil a nevychovával. To jen v tom snu.
Takže v tom snu jdeme dál a já byl zvědav, kdy si všimne, že jí chybí foťák a kdy se lekne a kdy začne to vychovávání. Jenže ona se nelekala, a tak jsem to nakonec nevydržel s nervy a povídám:
"A kdepak máš foťák?"
"Přece v brašně," pravila. Otevřela ji a v ní byl foťák.
Ten foťák, co jsem našel, byl můj foťák.
Jak vidíte, byl to velmi živý sen. Jako v reálu, jako v reálu, blamáž, to je dimenze, ve které se my, strýcové Podgerové, ustavičně pohybujeme.

Jak bylo v Americe
Jaksi si nemůžu vzpomenout na ty správné podgerovské historky - snad namátkou z doby závěrečné, kdy jsme končili. Končili jsme tam, kde jsme začali, tedy v Las Vegas. To je město svým konceptem připomínající mnohá jiná americká města. Ten je jednoduchý. To vezmete klubko dálnic, čím víc tím líp, no a mezi ně nastrkáte domy. Když se v nich vyznáte, je pak snadné se ve městě vyznat, když se nevyznáte, není snadné se vyznat, tak je to prosté. O "vyznání se" staral náš kamarád Jakub, který jel celou cestu s námi. Jenže on odlétal jiným letadlem než my, minulý pátek brzy ráno, kdežto my letěli večer.

Tak se stalo, že jsem Jakuba vezl na letiště a zpátky jsem se měl řídit GPS. Podotýkám, že letiště bylo asi 5 minut od našeho hotelu Comfort Inn na ulici Paradise. Vezl jsme ho na pátou ráno, takže, no, zkrátka, nebyl jsem stoprocentní.
Takže jsem si nevzal brejle a když se Jakub se mnou rozloučil s posledními slovy "no a teď tě povede gépéeska", zjistil jsem, že a) bez brejlí nevidím na displej, b) je vypnutá hlasová navigace (takové to ZA TŘI STA METRŮ PŘIJEDETE NA NÁJEZD) a c) bez brejlí nedokážu hlasovou navigaci v menu najít a zapnout.

No, nebylo to snadné ježdění. Ale co: jsem tu? Jsem tu. A mám o poučení víc: bez brejlí do Vegas nelez.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena