Hned proti východu ze stanice pražského metra Vyšehradská je bistro, kavárna, prostě takový podnik. Nikdy jsem tam nebyl, dělalo to tam na mě vždycky takový nějaký bufetový dojem. Včera jsem tam měl schůzku s kamarády, projednávali jsme nějaký projekt na reformu světa a pili kafe. Nic bufetového tam není, naopak, je to velmi příjemná kavárnička či restauračička v thajském stylu.

Jenom jsem v první chvíli nemohl najít dveře, kudy se tam jde. Ono je to celé skleněné, za těmi skly jsem už od metra ty kamarády viděl, mával jsem na ně, jdu k nim, ale kde jsou dveře? Až po chvíli jsem zjistil, že tam jsou dveře, na obvyklém místě, jenomže nemají kliku. Byly na fotobuňku. Postavíte se a ono to udělá šup a pustí vás to dovnitř.

Vešel jsem dovnitř, sedl si ke kamarádům a reformoval s nimi svět. No a taky pozoroval cvrkot. Díval jsem se, jak deštěm cupitá od metra nějaká paní v muslimském šátku. Zamířila k těm posuvným dveřím, udělalo to šup, otevřely se a už byla uvnitř. Někoho hledala, nenašla, šla tedy zpátky a ono to neudělalo šup.
Třeba to jsou jednosměrné dveře. Třeba je to doživotní kavárna. Žena v šátku poskakovala před dveřmi, nic jí to nebylo platné.
Thajsko je převážně buddhistická země, jen na jihu se chytil islám. Třeba...
Ano, spousta divokých teorií vás napadne při pohledu na ženu v muslimském šátku, uvězněnou v thajské restauraci.
Jak to dopadlo? Pomlčím. Dobré konce nejsou zajímavé.

Podivný jev na obloze
Žasněme, žasněme! Na obloze se ráno objevilo něco divného, i ta obloha je prapodivná, celá modrá, nepadá z ní voda, a to divné je kulaté, strašně to svítí a hřeje a nedá se do toho koukat! Navíc to divné je čím dál jasnější, kam to povede, třeba nás to spálí...

Ach jo. Sluníčko vylezlo, prý má být ještě o víkendu a pak má zase pršet.
Hodně se mluví o tom, že za mizerným počasím dlužno hledat sopku. Hm. Jenže i ta zima byla sakra krutá a studená a sopka v té době ještě nebyla. Takže to bude něčím jiným.
Za starých časů se to házelo na atomové pokusy. Moje maminka říkala: "Za to může ten váš atom!"
To když bylo počasí nikoli podle jejích představ.
Za to může ta vaše sopka. Nebo cokoli jiného, ale něco za to určitě může. Nebádejme však a radujme se z toho, co vidíme na obloze. Je to přece sluníčko!

Chudák šílený pes
Hrajeme s Iriskou hru na šíleného psa. Ona kolem mě skáče, utíká, schovává se mi a poskakuje a já musím běhat po zahradě a dělám hlásání vesnického rozhlasu:

"Občané! Neopouštějte příbytky, pohybuje se zde šílený pes! Hrozí nebezpečí, že vás pošílí! Silní muži, dostavte se s lany a háky! Vezměte rasův pytel, je třeba polapit šíleného psa!"
Musím u toho hodně skákat a máchat rukama. Pak je Iriska spokojená.
Venku na procházce se už vleče daleko za mnou, předstírá, že má moc práce s prozkoumání každého rohu a každého vyčnívajícího trsu trávy, ale doma na zahradě hrajeme šíleného psa.
No a občas u toho sebou sekne, zapletou se jí tlapky a převalí se. To je pak po hře a jdeme skroušeně domů.
Není to nic potupného, Irisko. To je prostě šílenství zvané věk, a věř, to pošílí každého...

Jak jsem vytřeštil nevinná dívčí očka
Divadlo bratří Formanů a firma Messenger, konkrétně Petr Forman a David Voverka vymysleli charitativní akci MISSE. Asi tak 40 lidí jezdilo a chodilo včera po Praze a sbíralo od lidí sponsorské peníze na nákup techniky pro postižené. Ostatně, všechno o Missi je na internetu ZDE. Zkrátka, v úterý jsem jezdil po Praze na motorce a měl jsem na zádech žlutý batoh jako opravdový mesík - a byl jsem opravdový mesík.

Zastavil jsem se také i nás v Idifu (Institut digitální fotografie). Naše dámy zde pracující na mě koukaly velmi udiveně. Já tam přišel v motorkářském, batoh na zádech, na kšandě vysílačku...

"To je jednoduchý," vysvětloval jsem. "Tady končím, rozumíte? Končím. Budu už jen jezdit jako mesík." Zapnul jsme vysílačku a povídám. "Třistapětka, základno, končím v tom Idifu v Hálkový, máš pro mě něco?"
"Třistapětko, slyším. Jeď na Prahu tři, Seifertova čtyřicet sedm, pátý patro, firma..."
A tak dál.
"Rozumím, Seifertova čtyřicet sedm..."
Já se nedokážu nesmát a když jsem viděl ta vytřeštěná oka, musel jsem.
Takže i naše dámy přispěly na postižené. Vypadal jsem ale velmi autenticky, jak možno viděti zde:

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena