Posledně jsem zde oznámil, že se u nás začíná malovat - ano, Ljuba s Annou Marií vymalovaly ložnici a pokoj a dnes se chystají na moji pracovnu a Annin pokoj. Dva dny trvalo malování v našem domě. Ljuba s Annou Marií vymalovaly tři místnosti a potom padly vysílením, takže na moji pracovnu nedošlo. Nebylo tedy nutno vynosit knihy a dva počítače a čtyři monitory a dvě tiskárny a odpojit wi-fi a... milión dalších úkonů, rozrušit strukturu, která je v tak křehké rovnováze! Měl by být vydán přísný zásah takových experimentů...

Nicméně heslo dne zní, že se to jednou za pět let musí. Ano, čas běží... Tatínek si stýskal, že v poslední době nedělá nic jiného než strojí vánoční stromeček. Já budu říkat, že v poslední době se u nás jenom maluje. Ta doba za pět let se nebezpečně blíží... každým dne... každou hodinou...

Šílený pes
Naše Iriska více méně ráda chodí nna procházku ráno, to znamená, nevzpouzí se. Odpoledne a večer je těžké ji dostat i na docela malou procházku. Dělá chromajzla, vleče se co noha nohu mine. Tak i včera odpoledne. Já vezl vysílenou Annu Marii na autobus a pak jsem jel do Černík pro vyžehlené košile a mezi tím Ljuba šla s takto tuhou Irdou na procházku. Potkal jsem je při návratu, na rohu ulice. Irda uviděla auto, otočila se a závodila se mnou. Otevřel jsem vrata, ona vběhla dovnitř a když jsem vystoupil, už jsem ji měl u nohou a vybízela mě ke hře na šíleného psa. Už jsem tu o ní mockrát psal, nicméně připomenu: musím za ní běhat, mávat rukama a volat:
"Občané! Je zde šílený pes! Je třeba ho polapit dřív než nás všechny pošílí!"
Iriska se chytit nedá a spokojena výkonem pak jde do kuchyně k misce s granulemi.

Umění a neumění
Před polednem se dostavil pán od firmy, která nám před pěti lety, když jsme přestavovali a dostavovali náš zvolský domeček, dodala okna a dveře. Byl moc milý, nesl kýbl s nářadím (nikdy jsem nikoho neviděl nosit nářadí v kýblu) a sešteloval nám panty a zavírání. Ony se ty dveře užíváním hnou o milimetřík, o dva a pak to drhne a zlobí.

Byla to radost se dívat, jak to jde od ruky, když se to umí. Pán měl elektrický šroubovák, přesně věděl, kam ho vrazit, jak dlouho bzučet, bylo to šup šup hotové. Koukal jsem mu do ruky, abych se dozvěděl, jak se to dělá, kdybych to měl dělat sám. Dal mi manuál s názornými obrázky. Ano, taková je moderní doba - i k používání dveří potřebujete pětistránkový manuál.

Večer, když jsem se vrátil ze semináře, nastala moje hvězdná hodina manuální práce. Chtěl jsem domontovat polohovací rošt do postele z IKEA, dodělat to dřív než se vrátí Ljuba z natáčení. Nábytek z IKEA je skládačka, jak známo, a dodává se k němu obrázkový manuál, kde je přesně vykresleno, v jakém pořadí a jak a co máte dát dohromady. Takže, dal jsem to dohromady. Rošt už roštuje. Ale byl to proces typu pokus - omyl. Asi tak: koukám do manuálu a říkám si, sakra, jak to myslej, ono třeba... Pak následuje úkon, špatně. Jinak, špatně. Potřetí, dobře. Koukám znovu do manuálu a konečně pochopím, jak to mysleli.

Dnes bych dovedl ten rošt sestavit za slabou hodinku (strávil jsem dvě a půl hodiny tuhé práce, vypil u toho dva panáky whisky Lafroigh pro uklidnění). Jenže to jsou ty zkušenosti, které mi jsou k ničemu. Pravděpodobně (a doufám) už nikdy nebudu žádný rošt montovat. Nábytek asi jo, ale ten bude z jiných dílů a bude mít jiný manuál a já se zase vypravím na dobrodružnou plavbu po moři pokusů a omylů.

Pohled okýnkem
Potulovali jsme se s Ljubou a Dominkou Starým Městem a tu to na mě přišlo a musel jsem si odskočit. Je tam takový záchůdek ještě z první republiky, jdu tam a koukám, čurání už stojí deset korun. Ještě nedávno to stálo tři. V tom jsme se tedy vyrovnali "vyspělému světu", v Německu to stojí 50 centů. Takže jsem tu pětku položil na talířek, paní za okýnkem poděkovala, já vzal za kliku a ono bylo zamčeno.
"Jejda," povídám, "je zamčeno."
"Už jdu oteřít," ona na to. "Musím zamykat. To víte, cizinci mi utíkaj."
Odemkla, já vešel, učinil co bylo třeba a při odchodu jsem zavedl řeč na téma, které mi leželo v hlavě. Jací cizinci?
"Včera mi jich uteklo dvacet. Nejhorší jsou Němci a Angličani, ale vůbec nejhorší jsou Italové."
"Italové?" podivil jsem se. Nějak jsem se nedokázal vyrovnat s představou, že Italové jsou národ prchající s poklopcem napůl zapnutým před toaletářkou.
"Ano," pravila pevně. "Italové jsou svoloč."
A je to. Je vám to divné? Mně taky, jenže to bude tím, že se na svět nedíváme okýnkem pisoáru.

Z té vycházky dodávám fotku, kterou jsem nazval Případ čokoládové zrzliny. Předchozího vyprávění se vůbec netýká, nehledejte žádné podtexty, jde fakt jen o zmrzlinu.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena