Hyena teď dva týdny spala - pobýval jsem v Koreji, primárně na festivalu fantastických filmů v Pučchonu. To je město hned u Soulu, na tamní poměry městys, má jen tři čtvrti miliónu obyvatel, kdežto Soul jich má deset. Vraceli jsme se s Ljubou ve čtvrtek v podvečer, právě když byla ta největší vichřice. Chytla nás kousek od Prahy a pajtlovala letadlem tak, že lidi azčali ječet hrůzou.

Byl jsem i v Koreji strýc Podger? Ale ovšem!
Tak třeba "strýc Podger na korejské hostině". Ona je ta Korea poloostrov zastrčený do moře a není divu, že Korejci pojídají mořské potvory. Což já velmi, velmi nenávidím. Tak i ta hostina byla převážně nohatá a očíčkatá a klepetnatá a přísavkovitá a chapadlovitá a já koukal, jestli je na stole aspoň něco minimálně poživatelného. A bylo, moc chutně vyhlížející nudle, pěkně lesklé. Rýžové, takzvané skleněné, řekl jsem si a zaryl do misky hůlky (také Korejci jedí hůlkami, jsou pacaté a doplňují je lžičkou na dlouhé násadě). Divil jsem se, jak jsou nafest uvařené a lomcoval jsem a zápasil, dokud nepřiběhla servírka.
"To nejsou nudle! To je dekorace!" volala.
Ony ty potvory nudle byly z najlónu.

Korejci, veselí lidé
Připomínám, že jsme byli v Koreji dva týdny. Žádné nepříjemnosti nás tam nepotkaly, pokud nebudu do nepříjemností zahrnovat lijáky, které trvaly i dvanáct, patnáct hodin.

Je těžké posoudit, do jaké míry jsou Korejci veselí lidé. Nemám právo po čtrnácti dnech dělat nějaké závěry, nicméně můj dojem byl v tomto smyslu pozitivní. Moc se mi líbily všelijaké legrační plastiky, pitvorné postavičky zabudované do složitých chrámových staveb.

Nejen sochy jsou veselé.
To jsme takhle jeli v autobusu na výlet, přejížděli jsme most a naše milá korejská průvodkyně štěbetala a vykládala a najednou se podívala z okna, ukázala prstem a zvolala:
"Tamhle plave mrtvola!"
Všichni jsme se nahrnuli na tu stranu, kam ukazovala.
"Kde je mrtvola?"
"To byl vtip!" prohýbala se smíchem. "To byl vtip!"
Ano, jsou to rozhodně veselí lidé.

Demilitarizovaná zóna
Jak může každý věděti, Severní a Jižní Koreu dělí demarkační čára, více méně na 38. rovnoběžce. S turistickou kanceláří si tam můžete udělat výlet. Boohužel byla ten den mlha, takže jsme do Severní Koreje neviděli. Nesměli jsme fotit ani tu mlhu, jenom koukat dalekohledem a tím nebylo nic vidět.

Nejvíc mě zaujaly tunely. Severokorejci vybudovali čtyři tunely pod hranicí - možná víc, ale čtyři byly v sedmdesátých až devadesátých létech objevené a my byli v čísle 3. Ten je dlouhý cca 400 metrů a sestupuje se k němu šachtou, vybudovanou už Jihokorejci, a ta má taky 350 m. Ocitáte se tedy v docela slušné hloubce. Dozvíte se, že tunely měly sloužit k útoku na Soul (ten je odtud asi 50 km) a že za hodinu by tím tunelem prošlo 10 tisíc vojáků. To je určitě pravda, pokud by ovšem ti vojáci byli Pygmejové s maximální bojovou výškou metr. Dovnitř vás pustí jen s přilbou na hlavě a věřte, ač nejsem žádný dlouhán, několikrát jsem té přilbě blahořečil.

K čemu sloužily nebo měly sloužit? Prý jich existuje ještě dvacet. Ten, ve kterém jsme byli, objevili na základě udání severokorejského zběha. Ten ale nemohl určit přesnou polohu. Jihokorejci tedy navrtali díry, vyložili je plastem a dovnitř nalili vodu. Při detonaci při hloubení tunelu voda vystříkla.
Je to pravda, není to pravda?
Vzpomínám, jak jsem poslouchal ražení pražského metra u kamaráda v kuchyni, bydlel na Klárově. Odstřely byly jasně slyšet, bylo to, jako když se uhlí sype do sklepa.

Záhada nad záhadu. Nicvméně je to smutné podívání, zase vidět železnou oponu, byť z té lepší strany.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena