Hříchy mládí
Nejsou to zas tak moc velké hříchy a to mládí bylo spíš střední věk, takže titulek berte jako klamavou reklamu. V souvislosti s mým novým románem Rock mého života, který o Vánocích vyšel a je pořád, jak se dozvídám, k sehnání, mi napsal pan C.N. mail s dotazem. Týká se předešlého románu, který poprvé vyšel před dvaceti lety a jmenoval se Měsíc mého života (v Mladé frontě by měl letos vyjít znovu). Pan C.N. se ptá:

Měsíc mého života-tam Kuba Nedomý s Dědkem Čuchákem končí na nějaké planetě Síria a v nyní jsou opět na Luně? Nezasloužilo by to nějakou alespoň zmínku či vysvětlení?

Ano, je to tak. To byl právě ten hřích mládí (středního věku). Ten konec mi tenkrát přišel zábavný, později pitomý a v druhém vydání jsem ho změnil.

Čímž se dostávám k podstatě věci. Píšu, až napíšu a vydám a pak přečtu a nejednou se mi stalo, že jsem si řekl, tak tohle se nepovedlo, tohle mělo být jinak. A když pak dojde k druhému vydání, změním to. Takhle jsem doslova přepsal i román Tma (o tom, že přestane fungovat elektřina coby technicky použitelná síla). V něm jsem zahodil celou druhou půlku a napsal úplně nový text.

Teď píšu román Tušení podrazu. Tam jsem se - doufám - nějakého hříchu vyvaroval prostě tím, že jsem román napsal, vytiskl v pár výtiscích, dal přečíst kamarádům, ti ho strhali (někteří) a teď ho píšu úplně znovu. Ale kdo ví, jak se na něj sám budu dívat, až vyjde knižně!

Povídání o Vernovi
Včera (ve středu - pozn.red.) jsem se v Městské knihovně účastnil veřejné besedy o Julesi Vernovi a obecně o sci-fi a ještě obecněji o dnešní době. Debata se několikrát stočila na zajímavou otázku: o čem by Verne psal, kdyby psal dnes? Ve své době psal o parním slonovi, o ponorce Nautiulusu, o měsíční střele. O čem by psal dnes? O biotechnologiích? O myslících strojích?

Jak by skládal Mozart, kdyby psal dnes? Napsal by Dona Giovanniho? Tahle otázka je zřejmě absurdní a stejně si myslím, že je otázka, jak by psal Verne dnes. Třeba by nepsal vůbec, a pokud by psal, psal by úplně stejně jako kdokoli jiný a je pravděpodobné, že bychom se o něm nikdy nedozvěděli a rozhodně by z něho nebyl ten velikán čtený a milovaný a diskutovaný ještě po více než sto letech od jeho smrti. Génius je průsečík osobnosti a doby, jak říká můj oblíbenec Maurice de Boulignard (největší belgický myslitel, kterého bohužel nikdo nezná). Verne patří k devatenáctému století. Jím byl okouzlen a inspirován a k stáru zklamán. V něm potkal nakladatele Hetzela (nejdřív staršího, pak mladšího), svého dobrodince i vydřiducha, dobrodince, protože ho přiměl k výkonu, a vydřiducha, protože ho nelítostně okrádal. Bez těchto vlivů by neznamenal nic nebo jen málo.

Jazykový dodatek
V Městské knihovně mají hezkou kavárnu. Před besedou jsem si tam chtěl dát kafe. Za pultem byla mladá žena, jak se ukázalo, Ruska. Jak jsem pochopil, byla tam, aby prodávala limonádu, na kafe tam byla kolegyně. Respektive, nebyla tam kolegyně (i to je jazykový kotrmelec: ona tam byla ve smyslu, že byla od toho, jenže ačkoli tam byla od toho, fyzicky tam nebyla).
"Šla si odběhnout," pravila Ruska.
Čili odběhla si, což v češtině znamená, že se vzdálila na krátkou chvíli, odešla, avšak aby zkrátila dobu nepřítomnosti, poběží na místo, kam se potřebuje odebrat a pak zase poběží zpátky.
Ovšem "šla si odběhnout" má také svůj obsah. Ona v reálu neběžela, šla jistě pomalu. Čili odešla, je pryč a pak přijde a tento akt se jmenuje "odběhnutí. Čili obrat "šla si odběhnout" má stejnou legitimitu, jako kdyby to znělo "šla si zatelefonovat" nebo "šla se projít".
V každém případě výsledek byl ten, že jsem kafe nedostal a šel jsem besedovat na sucho.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena