Haleluja, ledva jsem dopsal tato slova prostoupená pochybnostmi, Harasta-boys se dostavili a plot starý odstranili a nový postavili!

Bylo tu u nás živo.
Přijeli Harasta boys s jedním velkým náklaďákem a jedním malým. Skoro současně přijela míchačka a zalila (pánové od míchačky zalili) díru ve vozovce a pak jsem s nimi chvilku rozmlouval a dal jsem k lepšímu historku, kdy jsem byl u toho, jak auto z japonské ambasády, tedy jeho řidič, přehlédl zákaz a vjel do pruhu čerstvě položeného betonu, podkladu pro tramvajové koleje a mercedes zaplul po břicho do betonové vrstvy. Japonci vyskákali láteříce, ale jejich povyk probudil z letargie nedaleko pauzírující betonové dělníky. A ti na věc měli jiný náhled.

* Náhled Japonců: kerej kretén nalil do ulice betón?
* Náhled betonidesů: kerej kretén nám vjel do nalitýho betónu?
Betonidesové byli velmi rozkaceni a mercedes nemohl ujet a Japonci pochopili, jak chabá je jejich negociační pozice a hleděli ji posílit, takže otevřeli kufr a v něm měli kartonek whisky Yamazaki a uklidňovali, seč mohli.

Pánové od betonu vyslechli příběh a taky dali k lepšímu ten svůj, historku, jak byli ve výkopu a najednou za nimi hukot a stačili uhnout a debil vletěl do výkopu a o hranu prorazil gumy a jel tak rychle, že výkop přeletěl a chtěl jet dál na těch proražených gumách a honili ho policajti a chytli ho vožralýho a on pak přišel a nadával jim, že ho udali a oni mu řekli, ty vole, dyť jsi nás málem zabil!

No a takto jsme si hezky povídali a do toho přijeli popeláři a pak ještě paní pošťačka a přivezla Ljubě balíček, ona si kupuje z Hongkongu přes internet voňavé mastičky.
Věru bylo u nás živo, včera po ránu.

Ta zeď, když už je, jak má být , pak vypadá takto:

Ťapičky v betonu
Před naší garáží na Mrázovce je betonový nájezd. Ten jsem betonoval před třiceti lety já. Jsou v něm otištěné ťapičky naší kočky Matyldy. Ta už dlouho chytá andělské myši na obláčcích, ťapičky po ní zůstaly. A mají šanci vydržet. Ne tak dlouho, jako vydržely stopičky naší metrové pramáti v Laetoli v Tanzanii, nedaleko Olduvaiské rokle. Ty tam vydržely tři a půl milionů let. Vzpomněl jsem si na ně včera, když jsem stál nad čerstvě vylitou betonovou záplatou v naší ulici. Jsou v ní pejskovské ťapičky. Ne, neudělala je naše Iris! Ta je velmi opatrná a drží se na chodníku a podezřelým útvarům na vozovce se vyhýbá.

Ťapičky lze spatřit v kteroukoli denní nebo noční dobu, až do chvíle, kdy přijedou asfaltéři a překryjí je černým kobercem. Pak zmizí, ale já a několik dalších pamětníků budeme vědět, že tam jsou, jako památka, jako podpis nezbedného pejska.

Tolik poezie. Něco prózy: záplata se tam dělá proto, že se na tom místě (a mnoha dalších místech) vozovka propadla. Takže ji vyřízli, vykopali, díru zavezli štěrkem, teď zalili betonem a na to přijde ten asfalt. Nicméně zůstala tam ještě jiná stopa. Z toho řezu je patrné, že dávní stavitelé té vozovky nalili asfalt rovnou na hlínu, v tloušťce 5 cm. Není divu, že se vozovka propadá všude tam, kde byl nějaký výkop.

Taky stopa po pralidech, stopa po zvířatech.

Ťapičky pod asfaltem
Přijeli asfaltéři, zakryli beton s psími ťapičkami, otištěnými když byl beton ještě mladý, beton zakryl vrstvu štěrku, štěrk zakryl díru, ta nahradila propadlinu a propadlina vznikla lajdáctvím stavitelů silnice - před patnácti lety. Takový je běh času. Teď ještě ten čerstvý asfalt připomíná černý kapesník položený na šedavou plochu ulice. Párkrát zaprší a zasněží, přejede deset, dvacet aut a ani po kapesníku nezbude stopa.

Je to jev, který pozoruji až příliš často. Někde je něco nešvarného, nervy zlobícího, je to a trvá to dlouho a pak se odhodlám k nápravě a odhodlávám se s odklady, nakonec se přinutím k činu a vida, ono to nebolelo, ono to dlouho netrvalo a je to napraveno, a pak si říkám, proč jsem to neudělal dřív?

Nejlíp ovšem je nedělat chyby, ale to by svět nebyl světem a člověk člověkem, kdyby se silnice stavěly s podkladem nepropadavým.

A pejskové by přišli o příležitost tisknout ťapičky do mladého betonu.

S Irdou v lese
Každý den, zpravidla dvakrát, děláme s Iriskou kolečko, okružní cestu: jdeme na konec vesnice ulicí Březovská, pak polní cestou do lesa a tam jdeme až na lesní cestu do Břežové a vracíme se ke vsi. Zahneme na pěšinu, která vede za troskami někdejšího prasečáku a po silnici zpátky domů. Chodíme ve směru hodinových ručiček. Tak je to správné, budhisté by nám to schválili, to jenom poutníci - vyznavači předbudhistického učení bön chodí kolem svatých míst obráceně. Iris odmítá chodit obráceně - a odmítá jakékoli změny.

Někde uprostřed této trasy, říkáme té trase "áčko", máme těch tras tady v okolí vychozeno víc, zkrátka uprostřed je zkratka, vede přes pole. Irda se vždycky u zkratky zastaví a němohrou navrhuje, že bychom to mohli vzít tudy, aby se zase vrátila na pelíšek. Jenže kdybych náhodou chtěl jít tou zkratkou do lesa, tedy ze vsi přes pole přímo, Iris odmítne.

Rituály dlužno dodržovat, lidské i psí.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena