Nedělej to, udělám to sám!
Potřebovali jsme odstěhovat těžký kamenný podstavec na podestu schodů do prvního patra. Důvod? Permanentní proces zlepšování. Zvažovali jsme, jak to udělat. Samozřejmě že je tu varianta čekací: počkáme, až na jaře přijdou silní mužové dělat zemní práce a ti popadnou tu kamennou věc do rukou a vynesou ji kam patří.
Následovala varianta "já sama". Ljuba není z rodu žen nekonečně trpělivých a když někdy něco náhodou není přesně v tu dobu, kterou pokládá za tu správnou, zvolá "já sama" a pustí se do práce.
"Pusť mě k tomu!"
"Už to držím," ona na to.
"Strhneš si záda. Nedělej to. Víš, jak jsi na tom se zádama. Zabereš, udělá to cvak a budeš mít záda v čudu."
Ten argument zabral. Ustoupila. Udělala mi místo.
Já to popad, zabral jsem, udělalo to cvak a mám záda v čudu. Včera na obstřiku, dneska znovu, dvě krabičky pastilek. O zábavu postaráno.
Bylo to dvojí cvak. Jedno v zádech, ale před tím taky jedno v hlavě.

Co mi byl čert dlužen
To podstatné jsem tu psal už včera. V neděli jsem byl doma pilnej, měl jsem něco zvednout, chtěla to zvednout Ljuba, já jí říkal "di vod toho, uděláš si záda", tak jsem to zved sám a udělal jsem si záda.
Dneska je to dobrý.
Ze schodů scházím minutu, ne pět.
Fusekli si natáhnu bez pomoci na pravou nohu, včera vůbec.
Když stojím, jsem v úhlu 5 stupňů do strany, ne pětačtyřicet.
A tak dál.
Do toho začal padat sníh a ten se musí uklízet. Už vím, jak to dopadne.
Ljuba bude chtít lopatovat a já jí řeknu, dej to sem, nech toho, uděláš si záda.
A bude to lup, jako v pondělí.

No a přišlo to
Věděli jsme, že "to" jednoho dne přijde a přišlo to včera. Husté sněžení, slíbili 30 cm sněhu, nasněžilo možná i víc.
Museli jsme do města oba, Ljuba i já. Vyjeli jsme dvěma auty, protože každý jsme měli jiné poslání. Nedojeli jsme daleko, do sousední obce Ohrobce, vzdálené 2 km od Zvole. Tam vede silnice prudce dolů k rybníku, zahne doleva, obejde rybník a pak prudce stoupá a ve stoupání má další ostrou zatáčku doleva.
Bylo mi to divné, proč na nás protijedoucí auta už ve Zvoli na návsi blikají. Došlo mi to, až když jsem spatřil stojící auta na kraji Okrouhla, a když jsem pak zastavil a šel se podívat, spatřil jsem v zatáčce autobus ladně opřený o sloup. Proč tam to není posypané, bych moc rád věděl.
Nezbylo než se otočit a vrátit se do Zvole a zkusit druhou silnici, přes vsi Okrouhlo a Libeň do Dolních Břežan. No a hned za Zvolí, u hřbitova, Ljubu elegantně sestřelil statný jinoch ve čtyřkolce. Strašně spěchal, Ljuba mu chtěla udělat místo, snad jel k rodičce nebo vezl tikající pumu do úschovny nebo co, zkrátka, udělala pánovi silnice místo a skončila v příkopě. Pokračovali jsme tedy společně v mém roveru a uvázlou micru jsme nechali na starosti Anně Marii a přátelům, jmenovitě Václavovi Wiesnerovi, který pak řídil záchranné akce z postele, an má chřipku.
Cesta do Prahy se odbyla bez příhod díky zimním pneumatikám Nokian. Víte, ty zimní pneumatiky... Když jsme tak stáli před tím Ohrobcem, zastavil tam - horko těžko - pán v bavoráku bratru za dvě mega. Zimní gumy měl jen na předních kolech, na zadních, těch hnacích, měl letní. Pokud vím, tak s bavorákem se po sněhu nedá pořádně jezdit, ani když má zimní gumy s hřebíky... Jezdit v lednu s letními gumami na hnacích kolech v autě za dvě mega? Mě ty zimní Nokiany stály celkem dvacet tisíc i s litými koly, přičemž to jsou ty vůbec nejkvalitnější, určené pro rychlosti do 200 km/hod! Kupoval jsem je na Levnepneu.cz a dovezli mi je až domů (pravda, ne v lednu a ne v kalamitě). Teď jsem zase na ten web koukal a bylo to tam nějaké slabší, ale před 2 lety jsem opravdu tam svoje Nokiany získal.

Zatímco jsme byli v Praze, Anna Marie zařizovala odtažení micry. Václav poprosil svého známého s náklaďákem, ten do příkopu málem spadnul taky, nakonec pomohla ještě tatrovka a nějaký off road, pak ještě někdo, všechno to byli známí z nedalekého Oleška. Všem patří díky! Večer se oba vozy uložily ke spánku před barákem.
No a dneska to vypukne nanovo.

Je to furt (sníh)
Jestliže jsem včera předvídal pokračování, byl jsem stoprocentně úspěšným prorokem. Ljuba dnes brzy ráno odjela na natáčení, pro změnu mým autem (rover limousina se zimními nokiany) a po dvou minutách mi volala:
"Jsem ve škarpě znovu!"
Tentokrát ji nesmetl idiot předjíždějící, nýbrž idiot jedoucí proti ní. Říkalo se tomu "hra na kuře": dvě auta jedou proti sobě a kdo uhne, je kuře.
Ljuba nebyla kuře, byla ve škarpě.
Ono není divu. Jak v noci foukalo, zmizely příkopy, přesněji: příkopy nezmizely, jenom nebyly vidět. Jel jsem jejím autem ji zachraňovat a málem jsem tak dopad taky. Svítalo, jel jsem napůl poslepu v bílé pláni. Odhadněte, kudy vede silnice!
Zachránil nás hodný pán se sněžným pluhem - obrovský traktor s hákem na čumáku. Zapřáhli jsme traktor a lanem to trvalo vteřinku. Hup do příkopu, hup z příkopu. Zbytek dne bez příhod. Copak nás asi čeká zítra?

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena