Jdeme po ulici, někde stojí nějací lidé a Gari s Norou tam hned běží a nechávají se hladit a šmajchlují hlavami o nohy. Vůči dětem jsou tedy ostražitější – Gari vždycky stojí jako socha nebo jako vycpanina, kdežto Nora jde stranou. Lísají se k dospělým. Máme tu místo zvané Markovičky, je tam nohejbalové hřiště a tam je ráno psí slezina, pejskařky tam posedávaji na lavičkách (jestli některá měla covida, tak už jsou dávno promořené) a tam Gari s Norou prožívající mazlicí Elysium.

To je tím, že je doma od rána do veřčera řežeme páskem z hovězí kůže. Není divu, že se jdou pomazlit k cizím!

Proč jenom Nora

Noře bude brzo deset, a mohl bych tedy zavést statistické zkoumání, jak je to s mírou zprasení. Můj dojem je takový: jdeme po našem obvyklém okruhu. Mám ji na očích stejně jako Gari. Pak přijdeme domů a Nora je jako čuně, kdežto Garině stačí otřít tlapky. Nehledě samozřejmě k tomu, že pak v garáži, kde máme kohoutek a hadici, dělá Nora ksichty, že by ji jeden zabil.

Je snadné usoudit, že Nora je větší prase než Gari. Jenže pak do toho Gari hodí vidle. Vyválí se v nějakém neřádstvu a je nutno ji omývat v gumových rukavicích a s kolíkem na nose. Kdybych tedy měl postupovat exaktně, musel bych zanést nějakou stupnici. Bahnité tlapky v podobě ponožek na spodní straně a nahoře je pak smrdutá hnědá hmota neznámého původu, zapracovaná i do textilního obojku s všitou ochranou proti klíšťatům. To by v téhle Richterově stupnici byla dejme tomu desítka. Ale jak to škálovat?

Budu o tom přemýšlet. Nepochybuji, že mi jedna nebo druhé nebo obě brzy dodají studijní materiál.

Konečně dopaden

S nějakým psem sdílím povrch Země od roku 1984 a za tu dobu jsem byl nesčetněkrát svědkem honu za kocourem. Naposledy v pátek. Bylo to v místech, kterému s Ljubou říkáme Chodníček, to je hrstka domů na okraji Vraného. Kocour byl pěkný, zrzavý, hodně chlupatý. Vyběhl z lesa a běžel k domkům. Gari s Norou se za ním pustily. Čekal jsem, že se zachová stejně jako všichni jeho předchůdci a předchůdkyně od roku 1984, že se vyšvihne na plot a usadí se někde na vejšce a bude se jim pošklebovat. On se ale nevyšvihl, chvilku běžel podle plotu a pak ztuhnul a zabořil čumák pod plot a čekal, co se bude dít dál.

Nic se nedělo. Potvrdilo se, co jsem si vždycky myslel, že tady nejde o to kocoura dopadnout, ale honit, a když neutíká, že to nemá cenu. Cesta je cíl, říká se, a taky honba je cíl. Chvilku na něho sice dorážely, ale nechaly se odvolat velmi snadno. Tohle nemá cenu, řekly si. Někdy příště.
Určitě už brzy. U nás ve Zvoli máme obratných kocourů spoustu, skoro v každém baráku. Však taky nemáme kvůli tomu skoro žádné ptáčky.

Zatracená zima, pardon, vedro!

Je to jak u blbejch. Na loučce u vrbiček, kde s Ljubou sázím stromečky a staráme se o trávu, jsem chtěl zřídit lavičku. Vysadili jsme tam dvě lípy, jsou jak za groš kudla, ale vyrostou a mezi ně služí lavičce. Ljuba tam nechala dovézt dvoumetrový peň a šlo o to ho usadit. V zimě a dešti, ani náhodou. To jsem si říkal v březnu, v dubnu, v květnu… ještě v neděli...v pondělí jsem se do toho dal a ono bylo vedro a ze mě lilo, zatracený vedro!

A co pejskové? Jak mi pomáhali? Prosím vás, nejsou padlí na hlavu, aby s takovém pařáku strkali čumáky ven!