Šel jsem s nimi na procházku hned ráno, na pořádně dlouhou, ve svěžím vzduchu a ve svěžím tempu. Pak znovu s Dominikou jsme vzali pejsky na geocachingovou výpravu. Zprovoznil jsem na mobilu geoškovou appku L4C a s tou se ty poschovávané poklady hledají skvěle. Moc si to pejskové užili. Pak do toho nastoupila Sára se Sally a zatímco jsem opravoval plot, všechny čtyři řádily na zahradě, načež se vrátila Ljuba z pole role a šla s nimi na procházku.

To už jsme odvážel Dominiku domů. Vrátil jsme se po setmění. Gari s Norou ležely na pelechu.

A myslíte si snad, že mě ta banda nevděčná šla uvítat, myslíte si, že zvolala jedním štěkem „to je ten hodný pán, se kterým jsme si užily den plný legrace a pobíhání“?

Ani nápad. Ležely jako lemry a ani oko nepozvedly.

Zaprášení pejskové

Ano, uhodilo na nás sucho. V tuhle roční dobu by pejskové měli být od bahna. Jejich bříška by měla pokrývat kůra bláta a kýbl a mokrý hadr nechť stojí v každé psí předsíni.

Je tomu jinak. Gari s Norou zvedají oblaka prachu, když se vzájemně honí po poli. Při svých ňafacích potyčkách občas mizí v prašném oblaku. Zdá se mi, jako by sama půda měnila svoji podstatu, jako by se rozpadala, rozmělňovala, přetvářela se do podoby pudru.

Vyrůstal jsem na vesnici, na vsi starého typu, kde ještě lidé měli svoje políčka a orali na nich koňským nebo kravským potahem. Naše sousedka, babička neboli babí Pokorná, jako bych ji slyšel, při meteorologických anomáliích bědovala: to bude hladu!

Odvykli jsme si bědovat. Spíš říkáme: bude dobré víno. A pejskové běhají, sucho nesucho, a je jim jedno, že víří prach.

Hodný Roník

Čtvrteční procházky s Roníkem jsou tak trochu nostalgickou ukázkou toho, jak to v životě chodí. Roníka vedu na vodítku, dokud jdeme po ulici. Nevzpouzí se a to je dobře, při jeho rozměrech a váze. Gari s Norou pobíhají kolem. Když pak dojdeme na polní cestu, moje pejskyně vyrazí lovit myšičky. Roník vyběhne za nimi, ovšem záhy vzdá marné pokusy je dohnat. Jdeme pak zvolna a zadumaně po té cestě a pozorujeme oblak zvířeného prachu v těch místech, kde obě pracovnice kutají.

Po procházce se Roník klidně vrací do svého kotce. Já jdu do auta, kam nasadím své dámy. Ty se uvelebí na zadním sedadle a očíčka jim jen hrajou.

To bylo fajn! Ale málo. Kdy vyrazíme znovu?

Šprajc či zašprajc

Víkend jsme strávili s přáteli na chalupě našeho kamaráda ve Šluknovském výběžku. Byli jsme tam všichni čtyři, já s Ljubou a oba pejskové. Těm jsme rozložili jejich pelíšky pěkně u postele. Gari ho měla vedle Ljuby a já měl u své strany postele pelech obydlený Norou.

Patálie nastala uprostřed noci, když si Nora usmyslela, že Gari má tu lepší stranu. Vstala, obešla postel a snažila se Gari vystrnadit. Jenže ta se nenechala, vrčela a dávala najevo, že bude pelech bránit. Nora se proto rozhodla to vzít obchvatem, lstí: že prostě ke Gari přileze pod postelí. Nasoukala se tedy pod postel a plazila se, až se zašprajcovala a nemohla ani sem, ani tam.

Dopadlo to dobře. Když o tom teď přemýšlím, napadá mě, jak je dobře, že postele nebývají přišroubované k podlaze. Jakpak asi by se ten můj kamarád tvářil,kdybych ho ve tři ráno probudil dotazem, jestli by mi nemohl půjčit šroubovák.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena