Na oběd chodím do jedné hospůdky tady nedaleko. Cestou si koupím v pekárně U Berušky pečivo na ráno a noviny - nerad obědvám sám, a když to musí být a jsem sám, čtu si u toho noviny. Doma, když si uvařím oběd (špagety s kečupem) si čtu notebook. No a pak se odeberu do té hospůdky, dám si něco z denní nabídky a tak to všechno jde podle řádu, na jaký jsem si zvykl.
Posledně se vedle u stolu řešil nějaký bagr. Nikdy bych nevěřil, že se kolem bagru dá nadělat tolik řečí. On ten pán, co mi seděl za zády, někomu telefonoval kvůli bagru a řešil velikost té lžíce a sílu a jak ten bagr má rejpat a co má rejpat.
I to je důsledek průniku moderních technologií.
Z domova mě vypudí notebook od oběda, přece jen mám raději papírové noviny. A když jsem v hospůdce, mám tam bagr.
Ba ne, nestěžuju si. Jednak nemají tam denně bagr k obědu, jednak to bylo zajímavé povyražení. No uznejte, kdy vám naservírují bagr k obědu?

Něco na obloze
Napsal mi náš pravidelný čtenář pan J.K. z Rychnova nad Kněžnou:

Před týdnem v sobotu mě zavolala žena, ať si jdu něco prohlédnout na obloze. Dívala se na tv a neměla zatažené záclony. Takže viděla mimo obrazovky ještě oknem ven. Uviděl jsem na obloze jasně zářící světlo. Doposavad jsem ještě takovou intenzitu záření na obloze neviděl. Pohybovalo se to od západu směrem východním. Hned jsem běžel pro fotoaparát a vyběhl s ním na dvůr. Tam jsem se snažil exponovat tmu se zářivým "něčím" Po několika vteřinách se mně to podařilo. Čas byl však úměrný tmě a na fotografii je vidět dráha ve tvaru půlkruhu. Promítlo se tam i stisknutí spouště a doba expozice. Na snímku je vidět jas toho "tělesa". Při druhém snímku světlo změnilo dráhu, téměř o 90 stupňů a pokračovalo směrem jižním. Po změně směru rychle světlo ztrácelo na intenzitě a během několika vteřin zmizelo.

Pořídil jsem tedy dva snímky, v časovém rozmezí 22.23 až 22.25 hod. Na prvním je vidět jas toho co se pohybovalo kolem nás a na druhém je světlo již slábnoucí.

Nepovažuji se za žádného fantastu a vždy jsem bral zprávy o rúzných úkazech s rezervou, ale ten jas v první fázi a změna směru i výšky mě vrtá hlavou. Ještě jsem se domluvil s jedním známým, že jeho manželka viděla totéž, protože vyprovázela známé a pozorovala tu druhou fázi po změně směru. Jsme tedy tři v našem městě kteří pozorovali totéž. Čekal jsem jestli se někdo neozve v místním tisku, ale nic jsem nečetl.

Tolik pan J.K. Že by UFO?
Nikdy jsem UFO neviděl, málem v sobotu. Letělo to nad námi, svítilo to a teprve dalekohled objevil smutnou pravdu: byl to papírový horkovzdušný balón, někdo oslavoval skutečnost, že se prudce snížila pravděpodobnost, že se jistý pan Puchejř objeví na známkách jako prezident.

Rumunská cesta
Odpoledne jsem jel do Prahy a za Ohrobcem jsem dojel náklaďák. Hodně velký, asi jako kdyby Památník osvobození na Vítkově dostal kolečka. Vlekl jsem se za ním až na okraj Břežan. Tam náklaďák zůstal na křižovatce u fotbalového hřiště. Vyběhl z něho šofér a utíkal ke mně. Prý, jak se dostane do Vraného.
Vysvětlil jsem mu, kudy do Vraného, a on byl řečný a říkal, že jede z Davle. Šmarjá, je to sakra složitá cesta z Davle přes Petrov a Zahořany a Okrouhlo a Zvoli a Ohrobec do Břežan, on měl odbočit dolů už ve Zvoli...
No a to už lidi za mnou začali troubit, šofér mi poděkoval a prchal a už jsem uslyšel jen jeho výkřik, že jede na Barrandov...

Stokrát šmarjá...
On mu asi někdo v té Davli řek, že má jet přes Vraný (tím ale myslel, že Vraný vezme po levém břehu Vltavy, kdežto obec Vraný je na pravém břehu). Proboha! Copak náklaďáci o velikosti Památníku osvobození nemají mapu? Nevědí o GPS?

No a ta "rumunská cesta". Už jsem tu možná o tom někdy vyprávěl: potkal jsem na Pohořelci rumunský náklaďák. Stál čumákem k Hradu. Řidič se mě německy ptal, jak se jede do Karlových Varů.

"To je jednoduché," já na to. "Otočíte to a pojedete na Bílou Horu a pak pořád pryč, až do Varů."
Zavrtěl hlavou. Ne, ONI mu řekli, že tímhle směrem. Mávl k Hradu.
"Jenže Vary jsou tímhle směrem," mávl jsem k Bílé Hoře.
Řekl něco rumunského nevlídného a vlezl do kabiny a rozjel se k Hradu.
O hodinu později jsem šel přes Malostranské náměstí. Tenhle rumunský náklaďák tam stál, obklopen davem zvědavců, zapasovaný do klenutého průjezdu do Letenské ulice.
Jak asi skončil ten můj barrandovský náklaďák o velikosti Památníku osvobození...

Megapixel ve Spálené
Měl jsem v úterý milou povinnost přestříhnout pásku a tím symbolicky otevřít provoz v nové prodejně firmy Megapixel, obchod s fotografickou technikou. Už jsem to jednou dělal, stříhal pásku v Megapixeku, tuším že loni, zcela určitě v Brně. Na tuhle brněnskou výpravu hned tak nezapomenu. Jel jsem na ni autem, nikoli na motocyklu, a auto zaparkoval nedaleko náměstí Svobody. Prodejna byla blízko od auta, jen pár ulic, to se takhle šlo a zahnulo a ještě kousek a bylo to. Pak následovala ta sláva a všelijaké ty řeči se známými, se kterými se nevidím každý den, a pak nezbývalo než se vrátit do Prahy, respektive do Zvole (pořád tak nějak na Zvoli myslím jako na Prahu, když jsem dál než 50 km).
No jo, ale kde to auto je?
Já si myslel, že je to jednoduché a ono bylo, ale ne zas tak jednoduché, abych auto jednoduše našel. Nejhorší bylo, že jsem neměl koho se zeptat. Je možné se zeptat, kudy se jde na náměstí , ale asi by se na mě divně dívali, kdybych se ptal, prosím vás, pane, kudy se dostanu ke svému autu.
No, bylo to krušné, naštěstí úspěšné, i když to v jednu chvíli vypadalo na to, že se zařadím mezi brněnské bezdomovce.
Tak tohle mi v úterý nehrozilo. Do Spálené jsem přijel metrem a auto jsem měl zaparkované na Smíchově, hned u metra Anděl.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena