Občas se pejskové vezou autem. Ano, měli by sedět v kufru, v prostoru pro náklady. Jenže ony tam jsou většinou náklady, krabice, tašky a občas taky suché větve a někdy, pánbu mě netrestej, štěrk a písek. Pejskové Iriska a Bartík jezdívali v kufru Forda K, kdepak jsou ty časy! Gari s Norou sedí na zadním sedadle a koukají z okna.

Tohle sezení potřebuje adjustáž. Kšandičky a upnutí do spon pro bezpečnostní pás, ale taky něco pod sebe, deku, prostěradlo, hadr... To vše postupně vstřebává bahno a prach a ten se víří a auto se postupně mění v popelnici.

Nyní doufám že nastal obrat – pořídili jsme v Zoohitu úžasnou – jmenuje se to ochranná deka do auta pro psy – od Kleinmetallu, model Allside. Je to něco jako kříženec mezi vanou a dekou, dá se to otřít hadrem, má to v sobě díry pro kšandičky. Jediná nevýhoda: pejskové do toho neradi lezou, protože se to nedá dost prasit.

Ale to se poddá. Naučí se tam lézt. A naučí se to zprasit.

Voják se stará

Tak se to opravdu říkalo, voják se stará, voják má. Z toho vyplynulo, že nemá ten voják, který se nestará. Gari je rozhodně dobrý voják. Dnes ráno: první dávka, hrstička granulí. Nora i Gari vyčkávají u svých misek a pozorují mě, jak beru pixlu do ruky. Otevírám pixlu a vida, prázdno. Popadnu pixlu, jdu do předsíně, kde přechováváme velepixlu s granulemi. Nora odchází na pelech. Gari jde se mnou do předsíně.

Ví, že při transferu granulí z velepixly do provozní pixly sem tam nějaká granule upadne.

Gari je první při vkládání špinavých talířů do myčky – ocitnou se na chvilku v dosahu jejího jazyku. Když otevírám koš na odpadky, cítím její dychtivé funění u nohy. Lze popadnout umělohmotný kelímek od žervé. U snídaně je dobré mít stanoviště pod stolem.

Takže – konec starání, koukej mazat na pelech, na místo, velím.

A splněný rozkaz odměním granulí, takže i v tomto případě platí, že voják se stará, voják má.

I-psing

Ptakopravec je ten, kdo dovede věštit budoucnost na základě pozorování letu ptáků. V základních obrysech je to známá praxe: vlaštovky létají nízko, bude pršet a naopak bude hezky, když létají vysoko. Chování čehokoli není nikdy zcela nahodilé, vždy je to výsledek souhry dějů dávno minulých a je v něm i příslib budoucnosti. Právě ten dovede ptakopravec z letu ptáků vyčíst.

Pokud jste zvědavi, kdy se dostanu k psímu tématu, pak ujistím, že právě teď: v chování Gari a Nory shledávám jakousi pravidelnost v nepravidelnosti, kterou lze sledovat a zkoumat, jako auguři zkoumali let ptáků a jako zkoumali čínští učenci variace složenin šesti čar v 64 hexagramech, jak o tom pojednává kanonické dílo I-ťing. Princip je jednoduchý. Dva psi, dva pelechy. Zárodek psího I-ťingu je asi tento, vycházejme z možných variací válení psa G a psa N v pelechu A a pelechu B:

A-N B-G
A-G B-N
A-G+N B nic
A nic B+G+N

Víc variant není, protože nezáleží na pořadí společně se válejících psů v pelechu A, respektive B.
Nárys je položen. Nyní jde o to, spojit ho s projevy budoucnosti a dojít k věštbě. Cesta k psopravectví je otevřena. Nastal čas psát knihu I-psing.

Boží mlýny Podgerovy

Čtvrtek byl velmi rušný. Ve Foto Škoda ve Vodičkově se koná FotoFest, měl jsem tam povídání v úterý a ve čtvrtek taky. Je to docela náročná věc, takové dvouhodinové povídání, a když to skončilo, musel jsem si ještě vyzvednout nějaké objektivy na testování a šel jsem pak k metru docela uondaný.

Ve Vladislavově ulici mě oslovila dvojice zbloudivších Brňanů. Ubytovali se na nějakém botelu, jak jsem vyrozuměl, u Jiráskova mostu a poslali je s autem zaparkovat do Václavských garáží ve Václavské ulici. Vzdušnou čarou to není tak daleko od Vladislavky, ale pro auto je to docela zámotek. Takže: vytáhnu iPhona, otevřu Mapy.cz a vysvětluju. Do toho se připletl nějaký Pražák a ten taky věděl, kde jsou Václavské garáže. Takže jsem vzal dámu (byl to pár Brňanů) stranou a vysvětloval jsem svoji verzi cesty do Václavské ulice, kdežto můj vysvětlovací konkurent hučel do pána kousek ode mne.

Dohučeno. Načež jsme se loučili a paní mi povídá:

“Udělal jste dobrý skutek!“ No a já na to, že bude jistě brzy potrestán.

Načež jsem dojel metrem na parkoviště na Smíchově a nasedl a jel jsem domů. V Břežanech jsem chtěl nakoupit potraviny. Zastavím a zjistím, že nemám mobil. Tak to šlo rychle, ten trest za dobrý skutek. Bádal jsme v duchu, kde jsem o něj mohl přijít. V metru? Na parkovišti? Tam jsme u kasy chvilku šašil, protože jsem ve šrajtofli nemohl najít parkovací lístek. V pochmurné náladě jsem po nákupu jel domů do Zvole. Ljuba byla ještě v práci, v pole roli, zastavil jsem u sousedů a poprosil sousedku Andreu o poslední pomoc: Prozvoň mě!

A řeknu vám, žádné andělské chorály nezní tak božsky, jako zvonění telefonu zapadlého do tapecírunku auta!