Gari dostala kvůli svým výchovným huhuhu na budku. Hned druhý den následovalo další setkání – naše dvě pejskyně a cizí peskyně. Jedna byla decentní holčička, jako je naše Nora, a druhá byla živá, temperamentní. Trochu poděs. Gari její poděsství snášela trpělivě. Je to sice nezvedené hůdě a potřebovalo by trochu té výchovy, ale co se mám do toho míchat? Není to moje kafe. Ať ji vychová někdo jinej. Ještě se zase do něčeho namočím.

Hůdě ale poděsovalo dál. Gari tedy: když on tu nikdo jinej není, zase je to na mně. A udělala huhuhu… v zájmu výchovy mládeže.

Nic se nepřihodilo, tentokrát na budku nedostala. O výchovném efektu není zpráv.

Kudy ven

Před domem máme po celé jeho délce terasu a za ním je zahrada s jezírkem. Na terasu vede celkem tré dveří, z kuchyně, z obývacího pokoje a z ateliéru. Těmi třetími dveřmi pejskové chodí málokdy. Nejčastěji procházejí dveřmi prvními, těmi z kuchyně. Ty vedou přímo k jezírku a jak Nora, tak i Gari rády z jezírka pijí. Mají pocit, že je to, málo platné, úplně jiná voda než to, co teče z vodovodu. Tak tedy: žízeň = přední dveře.

Dveřmi z obýváku se probíhá při bojovém poplachu, když se v zahradě objeví kocour. To obě v mžiku seskočí ze svých křesílek křepčí a ječí, dokud jim dveře neotevřeme a už nabíhají do pozic, Nora vždy doleva, Gari vždy vpravo. Počínání jim chválíme, protože kočky nám chodí na zahradu chytat ptáčky a my tam máme krmítko a ptáčky podporujeme.

Takto je to zařízeno. Nesmí to být jinak. Jako tuhle – Gari měla žízeň, to na ní bezpečně poznám. Jdu tedy otevřít… střední dveře. Podívala se na mě vyčítavě:

Chci pít, pane. Vidíš snad někde nějakého kocoura?
Omluvil jsem se a šel jsem otevřít ty správné picí dveře. Omluva byla přijata.

Sára

Sára je mopsí fenečka našich přátel, je velmi mladá, snad ani rok jí není. Včera jsme přátele navštívili a Sáru nebylo možno minout. Nakonec se mi uvelebila na klíně – pravda, trochu jsem tomu pomohl a Ljuba si dokonce myslela, že jsem jí Sáru sebral. Ať to bylo jak to bylo, ležela mi na klíně a pak si položila hlavu na okraj stolu a spala.

Po návratu domů nastal důkladný skening. Zvláště pak Nora mě zkoumala centimetr po centimetru. Jestlipak si vzpomněla, že Sáru už jednou potkala – v Olešku na louce? Tehdy ji přijala celkem vlídně. Zato Gari ji tam vylekala svým zavrčením. Ale ona to Gari myslela dobře. Mládež dlužno vychovávati, zvláště pak takhle mrňavou mládež, aby ji snad nenapadlo válet se pánovi na klíně a dokonce tam usnout!

Psí psychika čili psíchika

Gari je tvor prostomyslný, přímočarý a čitelný, kdežto Nora je jediný intelektuál v rodině. Coby reprezentant pražské kavárny jsou s ní potíže. Teď si například usmyslela, že má problémy se schody.

Ono jak kdy – někdy po nich vyběhne s lehkostí baletky, jindy se zastaví dole a kvílí a vyžaduje asistenci. Nedá se předvídat, kdy se to stane, nicméně je to častější večer. Možná to souvisí s únavou.

Tak jsem usoudil – coby teoretik. Únava? Píši tuto glosu ráno. Nora mi asistuje a před tím si chtěla lehnout na kanape. Musel jsem ji tam vysadit, třebaže má za sebou klidnou spací noc. Příčina? Inu, psíchika.

Případ s kafem

Ranní idyla. Prostřený stůl – prostírání švédského typu, tedy takové ty placičky. Máme čtyři, jsou bílé, protože Ljuba miluje bílou barvu a co u nás může být bílé, je bílé. Snídáme, pejskové se zajímají. Pejskům se nedává od stolu, to je jako že nesmějí do postele.

Jdu tedy dát pejskům uklidňovací mls, aby neotravovali. Úmysl ušlechtilý. Provedení problematické. Brknu do okraje šálku, ten se zvrhne, kafe vychrstne a zasáhne tři z těch čtyř prostírání! Ne celou jejich plochu, samozřejmě. Udělá louži mezi nimi a ta louže zasáhne okraje.

Ljuba je bílá vzteky.
Vždyť říkám, že má ráda bílou.