Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996ŽIVOT: Rodinu si nevybereš a jiné kovářoviny
Daniela Kovářová píše zhruba třicátou knihu (v těchto dnech) a publikaci už hotovou, právě vycházející, pojmenovala Rodinu si nevybereš aneb Recepty na dobrý život.
Pokud byste nyní rozhořčeně namítali, že se DK má přece starat o Senát, který je rozložen okolo její osoby, a potřeby svých voličů (a nejen jich), tak je připravena připomenout: „Mou specialitou i profesí je - právě - rodinné právo.“
Rodinu si nevybereš inspirováno je známými díly Betty MacDonaldové Co život dal (a vzal) či Vejce a já, cituje odsud a jedním z Kovářové odrazných můstků je následující část Bettiny zpovědi: „Ostatní členové rodiny byli z trochu tužšího těsta, nedychtili tolik stát se Maryinými pokusnými morčaty a Mary jim vždycky velkoryse dovolovala, aby si vybrali mezi svými malodušnými a bezkrevnými nápady a velkým a sladce šťavnatým potěšením, které jim nabízela ona.“
Daniela Kovářová (*17. 11. 1964) má za to, že je z rodiny nikoli pouze velké, ale i zábavné. Sedla by nám. S některými z příbuzných bychom jistě a rádi zašli na večeři, s jinými bychom si dokonce klíďo píďo vyrazili na dovolenou. Ale některé další byste, pravda, nesnesli ani půl hodiny, a mnohé nenáviděli. V jejím rodu prý se vyskytují velcí a malí, chytří a hloupí, krásní a oškliví, zábavní i nudní a průměrní. „Šikovní i k ničemu. Takoví, jako všude kolem.“ Ještě jinými slovy, na jistém vzorku zkusila nastínit - skrze předky i živoucí příslušníky rodiny - obraz, ba stav současné české společnosti. Píše:
„V naší usedlosti ve Štěnovicích, ve vsi na jihozápadě Čech, vede mezi obývacím pokojem a místností pro hosty chodba a její zdi jsou plné fotek. Svatební fotky mých babiček, rodičů, mé sestry. Skupinky příbuzných z různých oslav. Můj muž, můj otec a dědečkové ve vojenském. Malé děti i předkové, vrstevníci, potomci. Fotky barevné, ale mnohem častěji černobílé. A většina zobrazených už kolem mě není. Maminka zase něco pověsila na Zeď mrtvých, říkávaly děti, když byly malé a já přibíjela další hřebík. Dnes je zeď skoro plná, stejně jako je moje hlava šedivá, a fotografie vybělil čas, ale vzpomínky na rodinné události jsou na rozdíl od těch fotek pořád plné barev. Takoví jsme byli, tak to tehdy vypadalo, tohle jsme tehdy nosili, tak mladě jsme tehdy vyhlíželi. Tohle dokážou fotografie a vzpomínky… Ať mí nejbližší znovu ožijí na stránkách této knihy. Třeba vám připomenou vaše blízké, protože příběhy, vztahy, situace a reakce se opakují a jedinečné připadají pouze nám.“
Onoho vytouženého obecného přesahu přitom Kovářové publikace dosahuje až překvapivě snadno, a to mimo jiné kapitolami jako Člověk je jenom zvířetem a leckdy fialovým teletem, Celý svět je velké divadlo, Ženy, co nesou na ramenou tento svět anebo Zvířátka do postele, na vodítko nebo na pekáč.
Narazíme také na pěknou sekvenci o dárcích (nejenom v prosincovém čase se může hodit) a velmi zvláštní část o nemocech „nenáviděných i vítaných“.
Nemůže rovněž chybět vylíčení situací, ve kterých „chlap něco opravuje“, a klasikou je už dávno povzdech „ne, u nás se nic nevyhazuje, co kdyby se to někdy mohlo hodit“.
Jenom proložení knížky kuchařskými recepty mě zprvu zarazilo (a věnovaná je receptuře navíc i celá poslední kapitola), ale možná jste i vy četli román Nemusí být vždycky kaviár, kde svůj text pan Simmel (německý spisovatel) prokládá stejně. Ačkoli se jeho vypečený hrdina probíjí krutou světovou válkou.
A ještě něco! Když jsem říkal, že v této (dvacáté deváté) Kovářové knize narazíme na problémy obecně české, vlastně jsem slevil. Jde o Evropu. Mezi Danielinými předky jsou Italové a nebála se zohlednit ani to. Dne 14. listopadu 1900 se totiž v malé horské vsi Palú di Giovo narodila Pietru Angelovi a Marii Chini Sabastianovým její babička - jako jejich první dítě. Jmenovala se Ida Gulielmina Sebastiani a měla se stát nejstarším z šesti sourozenců. Když jí bylo devět, přestěhovali se do Tridentu, vzdáleného pětačtyřicet kilometrů, a jak Daniela Kovářová přesvědčivě tvrdí, na dně jedné skříně objevila teprve v létě 2017 ohmataný Idin deník, byť zpola rozmočený a s chybějícími listy. Deník vedený v italštině. A fragmenty jednoho osudu odsud nám autorka i přeložila, aby události dávno minulé neodnesl úplně čas a nezavál prach.
A hle, osud její italské babičky se zvláštně prolnul s historií obou zemí. Následující citace jsou ale krácené a pouze naznačují:
16. prosince 1910. Jednou za čas se náš císař rozhodne, že chce sečíst všechny občany, kterým vládne. Z Vídně pošle velké papírové plachty, kterým il padre říká formuláře, a do nich v každém městě zapíšou, jakou má který občan obcovací řeč. Pan učitel nám vysvětlil, že u nás se mluví italsky, ale doma si mezi sebou povídáme piemontským dialektem…
2. února 1911. Knihu Srdce jsem přečetla, a stejně tomu ještě tak docela nerozumím. Je o žácích, kteří přitom chodí do třetí třídy jako já…
8. března 1911. Je jaro a kolem domů i ve městě všechno kvete. Celé dny jsem venku s Laurou a s Annou Marií. Sedíme vedle sebe ve škole a v neděli spolu chodíme do kostela…
30. dubna 1911. Dnes jsem ve škole poprvé viděla mapu světa. Pan učitel ji přehodil přes tabuli, my děti se shromáždily kolem a on ukazoval jednotlivé země a severní a jižní pól. Ty velké vzdálenosti mě fascinují. Udivilo mě, jak malou část z celé zeměkoule zabírá Rakousko-Uhersko. Myslela jsem si, že se rozprostírá přes celý svět…
25. června 1911. Už jsem dost velká, na to, aby mě poslali za tetou do Bolzana. Domluvím se tam prý italsky i německy. Podle pana učitele je Němců mnohem víc než Italů. Německy se mluví nejen ve Vídni, je to i rodný jazyk čtvrtiny obyvatel celého rakousko-uherského mocnářství. Nechápu, proč všichni lidé nemluví stejným jazykem. Pojedu do Bolzana, abych se naučila německy a poznala, jak funguje obchod někde jinde. Nevím proč. Němčina se mi nikdy nebude hodit. Nechci pracovat v obchodě. Chtěla bych chodit do školy.
1. července 1911. Dospěla jsem k závěru, že kluci jsou nanic…
17. července 1911. Němčina je tvrdá a pro mě nesrozumitelná…
2. srpna 1911. Stýská se mi...
18. srpna 1911. Teta Maria si do obchodu pořídila rádio. Je to velká hnědá truhla s knoflíky, kterou objednala z Německa. Vždycky ráno jeden otočí a pak posloucháme hudbu nebo vyprávění. Zprvu jsem si myslela, že kapela, zpěváci a lidé jsou tam zavřeni, ale strýc Hans mi vysvětlil, že zvuk se přenáší vzduchem. Zajímalo by mě, jestli to ví náš pan učitel v Tridentu. Ale možná, že takové věci dokážou jen v Německu. Třeba je to proto, že Německo není součástí Rakouska-Uherska.
1. května 1912 – Trident. Musím přiznat, že jsem se opět spletla. Náš císař je ještě mnohem starší, než jsem si myslela: narodil se 18. srpna 1830. Takže mu letos bude 82 let…
8. srpna 1912 - Vídeň. Nakonec jsem nejela do Mnichova, ale do Vídně. Budu tady dlouho a budu se tu učit jazyk i všechno ostatní. Bydlím u sestřenice mia madre, která se jmenuje Lea a má dceru Lorenzu, o dva roky starší než já…
4. prosince 1913 - Trident. Přesvědčila jsem il padre, že se vrátím do školy. Nejprve o tom nechtěl ani slyšet, ale řekla jsem mu, že se tam naučím ještě rychleji počítat a že mu pak budu s to efektivněji pomoci v obchodě.
3. srpna 1914. V novinách jsem si přečetla manifest Mým národům. Il padre říká, že Rakousko-Uhersko tím dokumentem obhajuje napadení Srbska.
23. května 1913. Laura dostala první pusu! Přiběhla za mnou hned odpoledne, když jsem se vrátila ze školy, převlékla se do pracovních šatů a přišla do obchodu. Údajně při tom zažila pocit největšího štěstí…
24. května 1915. Mia madre je těhotná a Itálie nám včera vyhlásila válku. Nevím, která z obou novin naši rodinu víc zasáhne.
28. ledna 1916. Kolem mě jsou všichni nervózní z bojů a z fronty, hovoří o jídle a o zásobách a skupují mouku, olej a další potraviny po pytlích a velkých nádobách. Jen Laura pořád mluví o svatbě.
14. listopadu 1916. Dnes je mi šestnáct a v celém Rakousku je jídlo na příděl. Nedostala jsem od rodičů žádný dárek, ale abych byla upřímná, ani jsem nic zvláštního nečekala, i když se oběma našim obchodům daří docela dobře.
2. prosince 1916. Minulý týden zemřel císař František Josef. Bylo mu 86 let. Všude vlají černé vlajky… Myslím na jeho rodinu a říkám si, jestli pro něj někdo brečí, jak je to běžné v rodinách italských. Na jeho místo nastoupí Karel I. Kdybych mohla, chtěla bych vidět jeho korunovaci. Proběhne na konci prosince v Budapešti, ale je mi jasné, že se tak daleko od domova nikdy nepodívám…
Takto deník Idy Sebastiani pokračuje až do 14. listopadu 1918 a poslední zápis již je z Brna. Hrdince je v té době krásných osmnáct a je těhotná. Nejen pro tento deník, ale i pro něj stojí kniha Daniely Kovářové za čtení. Kánon autorčiny rodiny vás ostatně asi nezklame. Obsahuje zdravé povely neminusových lidí. „Za žádných okolností neprudit“ „Hlavu vzhůru.“ „S úsměvem jde všechno líp.“ „Netvař se jako kakabus.“ „Netruchli a běž, proboha, něco dělat.“
Daniela Kovářová: Rodinu si nevybereš aneb recepty na dobrý život. Nakladatelství Naštvané matky. Olomouc 2023. 202 stran.
